Po roce opět zdolán Konopišťský Miniželezňák. I ve vedru a horším čase jsem si závod užil!

Loni to byl můj první dokončený triatlon po jedenácti letech. Když se zdálo, že letos bude muset závod na Konopišti kvůli pracovním povinnostem vynechat, usmálo se štěstí.

Už od pátku 7. července jsem pobýval pracovně ve Znojmě, kde jsme s Czech Baroque Ensemble zkoušel operu Antonia Caldary na festival Hudba Znojmo.

Zkoušky každý den, ale produkce se rozhodla dát nám v sobotu 15. července volno. A to byl právě den, kdy se konal třetí ročník obnoveného triatlonového závodu na Konopišti.

Neváhal jsem dlouho, v pátek odpoledne skočil na bus a večer už byl v Praze a připravoval si věci na závod.

V sobotu panovala všude v ČR obrovská vedra dosahující 38 stupňů ve stínu. V kombinaci s výlukou metra jsem se rozhodl vzít si do Konopiště taxík.

Díky tomu jsem poznal pana Andryie z Ukrajiny. V 6:30 už čekal u nás před domem, aby mě a mého závodního Peugeota odvezl do místa dění.

Zmatky při registraci

Jak jsem se přihlašoval na poslední chvíli, byl u mého jména trošku zmatek. Doklad o zaplacení 800kč startovného se sice našel, ovšem nafasoval jsem špatné startovní číslo.

Toho si všimli až rozhodčí, kteří mne s ním nechtěli pustit do depa. Nebyl jsem v tom sám, tato záležitost se týkala ještě několika závodníků.

Vše musel řešit až hlavní pořadatel pan Luděk Procházka. Ke startovnímu číslu 245 mi tak přibyla jednička.

Kolo a všechny věci jsem tedy uložil do depa a hurá na start. Tentokrát jsem na nic nezapomněl.

Plavání na pohodu

Na startu je těsněji než tomu bylo loni. Hezké až tropické počasí přilákalo na závod více závodníků. Do závodu odstartovalo 169 chlapů.

Plave se 380 metrů v Konopišťském rybníku. Kvalita vody žalostná, ale co už, rychle to uteče.

Startuje se ve vlnách. První jsou muži do 49 let, tedy i já. Druhou tvoří ženy a starší muži, ve třetí jsou štafety.

Stoupnu si úplně nalevo a doufám, že se vyhnu mele. To se mi celkem daří, akorát u bójek je těsno.

Plavu na pohodu, ale snažím se neflákat. Loni jsem trať zvládnul za 7:54, letos jsem se skoro o minutu zhoršil a z vody vylezl za 8:50. Nevím, čím to je.

Delší depo

Co vím jistě je to, že první depo je delší než loni. Ke kolům to máme z rybníku daleko, jelikož musíme celé velké depo oběhnout zazadu.

Loni to nejrychlejší zvládli za třicet vteřin, letos je standardem minuta a půl.

Já si nazouvám ponožky, piju a oblékám tričko, takže depo opouštím až po dvou a půl minutách. Právě tady jsem ztratil nejvíce času na svůj loňský výkon.

Na kolo jsem totiž nasedal v čase 9:06, teď to bylo 11:28. Nicméně časy jsem během závodu neřešil a hodinky nechal doma.

Zlepšení na kole

Hned v úvodu cyklistiky nás čeká poměrně táhlé a nepříjemné stoupání. Na svém silničním devadesátkovém speciálu jsem si nastavil nejnižší možný převod, přesto musím pořádně tahat.

Trať měří 18 kilometrů a jede se přes obce Jarkovice a Tisem směrem na Neveklov, kde je otočka na cestu zpět.

Z mých předchozích závodů jsem už zvyklý, že na kole se přede mne dostává jeden soupeř za druhým. Já se však nenechám rozhodit a šlapu hranu.

Vlnitá trať mi však nesedí. Neustále musím přehazovat, chvíli to jede, chvíli se trápím.

Bohužel jsem měl pracovně hektické jaro a moc toho nenajezdil. Přesto chci zajet minimálně o minutu lepší čas než loni, kdy jsem jel na trekovém kole z Decathlonu.

Neumím jezdit kopce a byť jsem se na profil zdejší trati psychicky připravoval, ve stoupavých serpentinách mám sto chutí z kola seskočit.

Vše se k dobrému obrátí právě na otočce, kde jsem dojet skupinou tří chlapů a dvou žen a já se chvíli háknu v balíku.

Jízda je najednou o dost příjemnější a já mám stavy, kdy mi to jede tak, že jdu do čela a pak najednou zase vytuhnu a sotva visím. Nejsem zkušený cyklista, nevím jak s tím pracovat. Chvíli mám pocit, že jede skupinka moc pomalu, pak zase rychle…

Kilometry však ubíhají snadněji. Rozpadneme se až při stoupání na Jarkovice. Tam mě naštěstí dojíždí závodník se startovním číslem 1026, kterému se líbí moje kolo.

Viditelně vyčerpanému mi nabídne, ať se za něj háknu a spolu dojedeme do cíle kola. Souhlasím a závodníkovi tímto ještě jednou děkuji.

Trať jsem projel za 44 minut a 11 vteřin, což je o zlepšení oproti loňsku o 1:39.

Běh skoro na vteřinu stejný jako loni

Na běh se celkem těším. Trať o délce 4,2km vede převážně přírodou, což je vzhledem ke stále výraznějšímu slunci skvělé.

Trať si pamatuju z minula, takže tuším, jak rozvrhnout síly. Hned při výběhu z depa se občerstvím kelímkem vody a zkouším za to vzít.

Natahuju krok a sbíhám první dva závodníky. Běží se mi dobře, ale tempo se mi nedaří stupňovat.

Na 2,5km přichází kritické stoupání, kde stejně jako většina závodníků přecházím na chvíli do chůze. Přesto udolávám další dva závodníky.

Cestou na otočku si všimnu asi pětičlenné skupiny, kterou mám na dosah. Už není na co se šetřit, posledních 800m je z kopce.

Běžím co to jde. Ještě před seběhem na louku se dostanu před dva chlapy a najednou přede mnou ani za mnou nikdo není.

Až na rovince před cílovou zatáčkou přesprintuji svoji sedmou „kořist“. Pak finišuji do špatné brány, stejně jako v Poděbradech 😀

Stejně jako na Hopmanovi mne nepředběhl ani jeden soupeř zezadu. Čas běhu 22:04 je však téměř na sekundu identický s tím, co jsem měl loni. To zamrzí, jelikož jsem za ten rok trénoval nejvíc právě běh.

Upřímně nevím čím to bylo.

Trocha statistiky

Celkový výsledek? Čas 1 hodina 18 minut a 36 vteřin rozhodně nepotěšil, jelikož je to oproti loňskou zhoršení o 50 sekund.

Loni jsem skončil na kulatém 100. místě a nechal za sebou 23 mužů. Letos jsem si v konečném umístění sice pohoršil na 122. pozici, ovšem za mnou skončilo hned 47 soupeřů.

Je fér přiznat, že jsem od sebe čekal víc. Lepší čas i lepší umístění.

Profil trati mi na Konopišti sice moc nesedí, přesto se jedná o nejhezčí závod, který jsem kdy jel. To znamená, že za rok jsem tu zas a tentokráte budu chtít výrazně vylepšit jak čas, tak umístění do první stovky.