21. 2. 2024

Můj první Hopman Triatlon? Plavání s čipem v ruce, v depu vedle vítěze a v cíli radost z času!

Na svůj druhý letošní triatlonový závode jsem vyrazil k vodní nádrži Nechranice. Právě tam se totiž konal již 10. ročník Hopman triatlonu.

První červencový víkend jsem měl původně trávit pracovně na jižní Moravě, ale osud mě nakonec zavál na druhou severní stranu republiky.

Do dění závodu, tedy kempu Nechranice, jsem vyrazil o den dříve. Zkrátka proto, že jsem měl volný den a chtěl jsem trochu prozkoumat okolí.

Hopman Triatlon nabízel dvě možnosti startu. Sprinterské distance, tedy 750 metrů plavání, 20km cyklistiky a 5km běhu a nebo olympijské, které jsou dvojnásobné těm sprintovým.

Já se samozřejmě přihlásil na sprint triatlon, jelikož na olympijský nemám natrénováno.

Cesta byla pohodlná. Zakoupil jsem si místenku pro sebe a kolo do vlaku Českých Drah. Z Hlavního nádraží jsem se za dvě hodiny dostal do zastávku Chomutov-město, odkud to do kempu bylo 15km jízdy na kole.

Z prozkoumání okolí nakonec nic nebylo, jelikož 5 minut po mém příjezdu začaly silné deště a bouřky. Ty trvaly až do večera, takže highlightem dne byla předzávodní večeře v místní restauraci.

Zkrátka jsem si objednal všechno, co zrovna ještě měli na skladě.

Spal jsem v karavanu hned u vody. Z toho jsem byl nadšený.

Před závodem jsem měl na pilno

Po cca 8 hodinách spánku jsem se probudil do krásného slunečného dne.

Vyrazit do místa závodu o den dříve se ukázalo jako dobrý nápad. Cestování v den závodu totiž člověka zbytečně vysiluje. Ve vlaku je problém s věcmi, v autě zase pálí energii na pozornost při řízení.

Posnídal jsem banán a proteinovou tyčinku a šel si pomalým klusem proběhnout běžeckou trať.

Už asi víte, že si na závodech potrpím na scenérie. Moje srdce tedy při probíhání 5km okruhu zaplesalo. Střídaly se různé povrchy od asfaltového přes lesní cestu až kamenitou hráz.

Jelikož bylo stále 3 hodiny do startu, šel jsem si projet i jeden 10km cyklistický okruh.

Po registraci jsem šel uložit věci do depa. To bylo stylem: „Kam si dáš, tam to máš“. A tak se stalo, že si vedle mého Peugeota uložil po chvíli svůj speciál Pavel Wohl.

S vítězem Czechmana a hlavním favoritem zdejšího závodu na olympijských distancích jsem byl sice domluvený, že dáme řeč, nicméně že se potkáme takhle vedle sebe v depu jsem nečekal.

Řeč jsem dali, popřáli si hodně štěstí a vydali se na start plavecké části. Ten byl pro oba závody ve stejný čas, tedy v pravé poledne.

Plavání: Čip skončil z nohy na ruce

Žluté bójky tvoří ve vodě 750m dlouhý okruh. My plaveme jeden, závodníci olympijského triatlonu dva.

Jedním z mých malých předzávodních cílů bylo, být v depu rychleji než nejrychlejší plavec na dvou okruzích.

Foto: Jiří Šmerák

Většina závodníků se nasouká do neoprenů byť voda má příjemných 24 stupňů. Já neopren zatím nevlastním, což musím na příští sezonu změnit.

Rozhodl jsem se, že k první bójce (cca 200m) doplavu kraulem. Jenže ouha, zhruba po 50m mi asi nějaký závodník kopem uvolnil čip měřící čas a ten se začal po noze sesouvat.

Brzy ho cítím na kotníku a mojí mysl začíná zaměstnávat jen to, jak situaci vyřešit. Já totiž miluju data, reporty, výsledky a je to v online marketingu i významná část mé práce.

Mrzelo by mě, pokud bych kvůli ztrátě čipu neznal své výsledky plavání, cyklistiky, dep, běhu atd. Proto čip opatrně sundavám a beru do pravé ruky.

Zbylých 600 metrů plavu rychlá prsa s čipem zachyceným v pravé ruce. To má za následek, že dostávám křeče do palce 😀

Foto: Karel Urban

Z vody jsem lezu na průběžném 41.místě (z 67 závodníků) mezi muži v čase 16:43. Plavání bývá obvykle moje nejlepší disciplína, jelikož prsama dokážu plavat stejně rychle jako střed pole kraulem.

Na škole jsem v bazénu trávil hodně času, dnes mě plavecké bazény moc nebaví a raději mám moře či rybníky. Na zimu musím tenhle svůj blok odbourat. Už mám permici do Podolí, tak už zbývá tam začít chodit a plavat 😀

V depu jsem se trochu zdržím nandaváním ponožek do tenisek a pitím, ale po necelých dvou minutách už vedu svůj speciál ven z kempu.

Kolo: Nestřídej, když na to nemáš.

Při nájezdu na první okruh už propočítávám, kdy se kolem mě prožene Pavel (později vítěz olympijského triatlonu). Odhaduji, že se tak stane do mírného kopce kousek před obcí Chbany.

Počítal jsem správně. Pavel kolem mě proletí jako na motorce. K mému překvapení se jej však snaží hákovat závodník Filip Urban.

Jelikož hodně fouká, chci taky někoho hákovat. Volba padá na německého závodníka, který mne zrovna předjel.

Na dlouhé rovince fičí opravdu silný protivítr a mě po 5km hákování začíná být trochu trapně, že se jen vezu, a tak poprvé v životě zkusím někoho vystřídat.

Foto: Jiří Šmerák

Najednou je jízda o dost těžší. Vítr to do mě pere z plných a já jedu najednou pomaleji přesto, že se snažím ještě víc.

Výsledkem je, že mě německý závodník předjíždí zpět a postupně se mi začíná vzdalovat. To není dobré na moji psychiku.

Naštěstí, konec okruhu je vždy dlouhý sjezd do Vikletic. Tam opět nabírám elán a do druhého kola najíždím s cílem pořádně makat.

Jenže už jsem sám, občas kolem mě někdo profrčí a vítr bere energii.

Na 15km zahlédnu v příkopě přejetou srknu, což mě rozesmutní a zředí tak můj závodnický drajv.

Naštěstí zase přichází sjezd, který mě poleje živou vodou. Před nájezdem do kempu mě za hezkého povzbuzování předjíždí blonďatá závodnice. Háknu se za ní a spolu dobíháme do depa.

Dvacetikilometrovou trať jsem zajel za 47 minut a 57 vteřin a na nejlepší ztratil čtvrthodinu. Tady vidím do příštích závodů největší prostor pro zlepšení.

Malý cíl byl předjet alespoň jednoho závodníka, což se mi podařilo. Co na tom, že jel olympijskou trať.

V depu jsem rychlý, stačí pověsit kolo na stojan. Jako správný triatlonista bych se však měl ideálně přezouvat z cyklistických treter do tenisek.

Stejně jako u neoprenu, ty si musím na příští sezonu pořídit. Nějakou minutku to určitě udělá.

Běh: Křečuju, ale posouvám se!

Hned při výběhu z depa se chvíli zdržím na občerstvovačce. V rychlosti do sebe pošlu kelímek vody a koly.

První kilometr se cítím dobře, nastoluji kvalitní tempo a při náběhu na lesní cestu už sekám první závodníky. Jenže po cca dvou kilometrech to přijde.

Křeče do stehen. Znám je pouze z triatlonů. Ani v tréninku duatlonu ani v běžeckých závodech jsem je nikdy neměl. V triatlonu pokaždé.

Foto: Karel Urban

Čekal jsem je, ale ne tak brzy. Z květnového Poděbradského triatlonu vím, že s nimi lze stále kvalitně běžet. Jenže dneska to bolí nějak víc.

Na scenérii nejhezčí kamenitou část podél hráze protrpím. Před sebou mám na dostřel jednu ženu a jednoho muže. Vzhledem k tomu, že účastníci olympijského závodu ještě nejsou na trati vím, že jde o moje soupeře.

Na dlouhém asfaltovém stoupání se mi podaří oba předběhnout, křeče jako mávnutím kouzelného proutku mizí.

Najednou je přede mnou i za mnou velká mezera. Nikoho nevidím, což mě mírně znervózňuje.

Probíhám depem, jenže ještě nemohu zabočit do cíle. Aby to bylo oněch 5km, je třeba dostat se na obrátku.

V hratelné vzdálenosti se objevuje německý závodník, který mi ujel na kole. Do cíle je to cca 300 metrů, jenže cestou na obrátku opět dostávám křeče.

Hlava chce, ale zrychlit mi už prostě nejde. Němec je tak 15 vteřin přede mnou, ale přes veškeré úsilí jej nedokáži doběhnout.

Asi 100 metrů před cílovou rovinkou se však dostanu před úplně jiného závodníka o kterém jsem do teď ani nevěděl.

Foto: Karel Urban

Cílovou branou probíhám ve stylu šampiona v čase 1 hodina 36 minut a 10 vteřin. Chtěl jsem závod dokončit pod 1:38, takže s rezervou svůj cíl plním.

Běžecká pětka byla náročná. Jen ti nejlepší jí zvládli pod 20 minut. Já jsem na čase 28:39. Chtěl jsem se na běhu zmáčknout co to jde, kvůli křečím jsem tady asi víc nezmohl.

Ve sprint triatlonu mi mezi muži patří konečná 52. pozice z 67 klasifikovaných závodníků. Nejlepší závodník Jakub Cihlář zvládl sprint triatlon o půlhodiny rychleji než já.

V dalším roce bych se chtěl ve sprint triatlonech časem stabilně pohybovat na úrovni hodiny a půl. Tam vede cesta hlavně přes lepší kolo a naběhané kilometry.

Nejlepší triatlon v životě?

Po doběhu do cíle mám žízeň. Velkou žízeň. Pět kelímků coly a pět kelímků vody mě postaví na nohy. Za vděk přijde i meloun, víno nebo sladká buchta.

Celkově je o nás závodníky skvěle postaráno. Hopman Triatlon zaslouží v tomto směru absolutorium.

Závod má díky kempu Nechranice skvělé zázemí. Tratě všech disciplín jsou hezké a atraktivní. Nejvíce se mi líbila běžecká část, ale i plavání a cyklistika mají svoje.

Z těch závodů co jsem za poslední dva roky zažil, stavím na podobnou úroveň jen Konopišťský Miniželezňák.

Po závodě si chvíli odpočinu a následně znovu nasedám na svoje kolo. Čeká mě další porce 15km, abych stihl v Chomutově vlak. Beru si větší rezervu, protože hodlám jet šnečím tempem.

Posledních 12km cyklistiky mě pak ještě čeká v Praze. Stavím se ještě v Braníku na točenou kofolu. Kopec před barákem už pak kolo vedu.

Určitě se na Hopmana budu chtít v příštím roce 2024 vrátit a vylepšit svůj čas i pořadí ve sprint triatlonu.