21. 2. 2024

Jak jsem v Poděbradech zdolal svůj nejdelší (nejen triatlonový) závod v životě!

Uplynulo téměř 9 měsíců než jsem se znova postavil na start triatlonového závodu. Volba padla na legendární Triatlon Poděbrady, který se konal v neděli 21. května.

Závodila se na tratích 700 metrů plavání, 30 kilometrů cyklistiky a 7 kilometrů běhu. Co se vzdálenosti týká, čekala na mne zatím největší výzva v životě.

Doposud nejdelší závod jsem zdolal v srpnu 2011 na Máchově jezeře, kde byly distance kola a běhu stejné, ovšem plavání bylo o 200 metrů kratší.

S účastí na již 32. ročníku legendárního triatlonu v Poděbradech jsem si pohrával od zimy. Dokonce jsem se na závod v dubnu přihlásil, ale brzy na to jsem přihlášku stornoval, jelikož jsem byl často nemocný a nevěřil, že zvládnu na takové distance natrénovat.

Jenže v posledních týdnech jsem cítil velkou fyzickou formu. Vyčkával jsem tedy na počasí. Pokud by mělo pršet, asi bych se na závod nevydal.

Naštěstí, v neděli se počasí na závodníky usmálo. Po studených dnech přišel konečně teplý a slunečný den.

Moje cesta do cíle Poděbradského triatlonu však začala už ráno. Hned po probuzení v 7 ráno jsem chytil střevní potíže a trávil čas na záchodě.

Účasti jsem se však vzdát nechtěl. Hodil jsem do sebe pořádnou porci ovesné kaše a vyrazil na Hlavní nádraží, kde jsem si před nástupem do vlaku koupil imodium.

Hned jsem do sebe poslal tři kapsle a můj zdravotní stav se začal zlepšovat.

Cesta vlakem do Poděbrad byla na pohodu. Padesát minut a prázdné vagóny. Tušil jsem, že zpátky do Prahy už to taková lambáda nebude. Chtělo by to auto.

Hned po výstupu v Poděbradech jsem se ocitl uprostřed závodu. Nikoliv však toho triatlonového, ale chodeckého. Lázeňské město totiž hostilo Mistrovství Evropy družstev v chůzi.

V tomto sportovním odvětví jsem jako dorostenec také závodil.

Za ASK Slavia Praha jsem takhle odešel semifinále a finále MČR družstev a tučným bodovým ziskem pomohl ke zlatým medailím. Více než na dva závody mne tento sport nenadchnul.

Centrem města jsem musel proplétat, což s kolem nebyla úplně procházka růžovým sadem.

Po chvilce bloudění jsem pak už v sedle mého Peugeotu natrefil na správný most a dorazil do areálu Jezera Poděbrady.

Zrovna probíhaly závody starších žáků a příchodová cesta vedla vedla přímo po jejich běžecké trati. Vzhledem k obrovskému počtu závodníků a osob v areálu to nebyla zrovna prozíravá volba.

Na registraci jsem zaplatil 1250 korun za startovné a vyfasoval startovní číslo 408. Celkem bylo do hlavního závodu přihlášeno 414 závodníků. To svědčí o obrovské popularitě tohoto závodu mezi komunitou českých triatlonistů.

Celková kapacita depa činí pro tento závod 500 míst. Já svoje postavil někam ke kraji výběhu a doufal, že po výlezu z vody nezapomenu jeho polohu.

Plavání: Bez neoprenu a prsama

První část triatlonu – plavání – byla tentokráte mojí nejobávanější.

Teplota vody v poděbradském jezeře měla totiž necelých 18 stupňů a já na rozdíl od většiny startovního pole nedisponoval neoprenem, který plavce drží v teple a mírně nadnáší. Navíc v žádném případě nejsem otužilý.

Cena takového neoprenu začíná kolem 5 tisíc korun a na moje 3-4 závody ročně by to byla příliš velká investice.

Po startu závodu jsem se zařadil na chvost pole, na břehu jsem si popošel do strany, abych měl kolem sebe prostor a rozjel závod prsama.

Obvykle začínám závody kraulem, ovšem tentokráte jsem nechtěl ve studené vodě riskovat křeče a jiné svalové problémy. Věděl jsem, že prudké pohyby by se mi mohly vymstít.

Zvolil jsem tedy konstantní a plynulé tempo prsama.

Kromě studené vody jsem měl také obavy z přílišné mely. Z první vlně nás totiž startovalo přes 250 mužů. Naštěstí první bójka byla hodně vzdálená, takže se pole rozprostřelo a každý měl dost místa..

Z vody jsem vylezl v čase lehce pod 19 minut. Po úvodním šoku si tělo na studenou vodu zvyklo a ke konci byla vzhledem k zahřáté tělesné teplotě i příjemná.

V depu jsem svoje kolo našel bez problémů, nasadil ponožky, brýle, napil se vody a vyrazil vstříc 30 kilometrům.

Cyklistika: Konečně jsem někoho předjel

Jelo se za plného silničního provozu do Nymburka a zase zpátky.

Hned v úvody cyklistiky nastal už můj tradiční scénář a tedy, začal mne předjíždět jeden závodník za druhým.

Přesto, že plavání téměř netrénuji, stále v amatérských závodech vyplavávám někde uprostřed. To pak způsobí, že mnoho silných cyklistů je mi v patách a já se výsledkově propadám místo abych stoupal.

V hlavě jsem si však jel vlastní závod a vůbec se nenechal znervóznět. Stejně jako v plavání, i na kole jsem se snažil držet rovnoměrné tempo.

Polabská nížina je známá svou rovinou, takže na celém okruhu nebyl ani jeden velký kopec. Tuto skutečnost jsem velmi kvitoval.

Na obrátce směrem do Nymburka mne dojel jede starší závodník a v jeho zádech jsem pak ukrajoval zbylé kilometry do druhého depa.

Závod se jel bezhákově, tudíž jsem si za zmíněným závodníkem musel udržovat několikametrový odstup, jinak bych riskoval 2 minutovou zastávku v penalty boxu.

Asi 5 kilometrů před cílem to přišlo. Předjel jsem svého prvního závodníka. Něco, co se mi loni nepodařilo ani na Konopišti a v Horních Počernicích. Navíc, mladej kluk, žádnej kmet.

Cyklistiku jsem zvládl za hodinu a pět minut, což je takový výkon, který jsme od sebe očekával.

Ve druhém depu jsem se tradičně příliš nezdržel, tretry na kolo nenosím, takže jsem jen nahodil kolo na stojan, nandal tričko s číslem a vyrazil vstříc sedmi kilometrům.

Běh: Když nemůžeš, tak přidej

Běželo se ve dvou okruzích po 3,5 kilometrech. Trať vedla po asfaltce podél řekly Labe.

Hned při výběhu do prvního běžeckého okruhu jsem se řádně občerstvil vodou. Sluníčko se totiž rozzářilo a vedro bylo při výkonu cítit.

Mám z tréninku vyzkoušeno, že po cyklistice musím začít běžet volněji a tempo až postupně zrychlovat. Toho plánu jsem se tedy držel.

Na trati byl v prvním okruhu docela hustý provoz. Cesty totiž nebyly široké a s tím, že někdo běžel první kolo, někdo druhé, bylo dost nepřehledné sledovat pořadí.

Občas jsem někoho předběhl já, občas někdo mne, ale tím jsem se vůbec nezabýval.

Hlídal jsem si techniku, postupně maličko zrychlil a soustředil se na druhé kolo. Tušil jsem, že poslední kilometry budou bolet.

Křeče se dostavily kolem pátého kilometru. Nikterak hrozné, ale nohy bolely. Po chvíli jsem si však na bolest zvyknul a vzpomněl na slavný citát Emila Zátopka: „Když nemůžeš, tak přidej“.

Mírně jsem tedy protáhl krok a zvýšil tempo.

Závodníků na trati znatelně ubylo, jelikož většina jich tou dobou už byla v cíli. Svoje postavení jsem na posledním kilometru vylepšil, když jsem se dokázal dostat asi před tři závodníky.

Vtipná situace se mi přihodila v úplném závěru, kdy jsem zafinišoval do první velké nafukovací brány, jenže ta pravá cílová byla až 50 metrů za zatáčkou.

Na omyl mne však hned upozornili duchapřítomní pořadatelé, takže jsem si dal ještě jeden menší sprint už do té správné brány.

Času běhu 40 minut a 18 vteřin s tempem 5:45/km je na moje poměry slušný.

K mému překvapení jsem v cíli necítil takovou únavu jako při loňských triatlonech, zejména v Horních Počernicích.

Celkově jsem na trati strávil 2 hodiny, 7 minut a 40 vteřin. V absolutním pořadí jsem byl v cíli 271 z 298 mužských závodníků co se postavili na start.

Za rok pod 2 hodiny

Závod v Poděbradech je už léta jedním z otvíráků sezony. Ne nadarmo sem jezdí otestovat formu i profesionální triatleti.

Útokem ho však berou zejména hobíci. Poloha blízko hlavnímu městu, přijatelné distance, pěkná trať s centrem v krásném areálu Poděbradského Jezera.

Do budoucna chci tento závod přidat na svůj každoroční závodní kalendář. Příští rok bych rád s přehledem překonal hranici 2 hodin.