David Langer a jeho fotbalový příběh!

Z druholigových Vítkovic dorazil v létě 2000 do Liberce záložník David Langer a odstartoval zde svůj velký fotbalový příběh.

David Langer byl kluk z vesnice, velkým fotbalem netknutý. Válel za divizní Uničov, žádný mládežnický reprezentant.

V kádru měl být do počtu, jenže se postupně prosadil do sestavy a za rok a půl poté se záložníkovi Davidu Langerovi houpala na krku mistrovská medaile, zažil pohádkovou jízdu do čtvrtfinále Poháru UEFA.

Všechno tohle ale přebil vítězným gólem proti AC Milán v létě 2002, kdy Slovan stál jednu branku od postupu do Ligy mistrů.

„Trochu mi vadí, že si mě lidé pamatují díky tomuto gólu. Hrál jsem roky českou ligu, na svém postu jsem patřil k nejlepším. Nikdo tohle neocenil. Byl jsem prostě ten, který dal gól AC Milán. Ani vlastně nevím, kde jsem se tenkrát vepředu vzal,“ vzpomínal po letech.

AC Milán byl tehdy vítěz Ligy mistrů a prohra (byť v tehdejší matematice postupová) vyvolala ve světě ohlas.

Na fotbalových trávnicích se Langerovi i jeho Slovanu Liberec dařilo, ovšem vyvstal problém.

„Začal jsem se odreagovávat na ruletě. To byl největší průser. Začal jsem bláznit. Už nešlo o tisícovku, ale o sto tisíc. Pak se vám tohle usadí v hlavě, nemáte ji čistou. Víte, že jste prohrál za pět hodin sto tisíc. Chcete peníze vyhrát zpátky, zabýváte se tím, na fotbal se plně nekoncentrujete,“ vypráví, jak propadl hazardní hře.

Kdy nastal zlom k lepšímu?

„Hodně mi pomohlo angažmá v Mladé Boleslavi. Udělal jsem chybu, že jsem z ní odešel do řeckého Panioniosu. Tam se vybarvily další věci. Bláznivý majitel, který měnil každý měsíc trenéra, nevyplacené peníze… Dodnes mi dluží přes deset milionů korun. Přitom jsem vyhrál všechny arbitráže. Následoval další chaos v hlavě. Dostal jsem se do situace, kdy jsem měsíc jedl jenom špagety. Neměl jsem ani hlad. Kontrolovali mě z klubu třeba v jedenáct večer, jestli jsem doma. Aby na mě něco našli a mohli mi vypovědět smlouvu.“

Po nepovedeném angažmá v Řecku odešel Langer do Rakouska, kde kopal čtvrtou ligu a začal se učit trenérskému řemeslu.

Bylo mu 30 a do velkého fotbalu už se jako hráč nikdy nevrátil.