Ángel Di María: Mistr přihrávek

Když byl Ángel Di Mariá kluk, mohl na hřiště až poté, co tátovi pomohl odnést pytle s uhlím. Vyrůstal v chudobě, ovšem fotbal mu přinesl nekonečné bohatství. Finanční i zážitkové. Co má ve dvaatřiceti ještě před sebou?

Ani na vteřinu nedokázal v klidu sedět. Cukaly mu nohy, prsty na rukou mu vibrovaly. Kdyby mohl, nejradši by ze školní lavice utíkal rovnou pryč. V Pedrielu, kde vyrůstal, všichni fotbaloví trenéři věděli, že ten hubeňoučký klouček vydrží víc než ostatní. I když měl postavu jako nudle, běhal po hřišti pořád dál: „Dejte mi balon. Přihrávejte mi! Nechte to na mně!”

Když spoluhráči umdlévali a loudali se napít k lavičce, Ángel Di María kmital za balonem. „Vždycky jsem byl hyperaktivní dítě. Nedokázal jsem odpočívat. Rodiče si se mnou nevěděli rady. Jednou, to jsem byl ještě malé mimino, mě maminka načapala, jak se svým chodítkem ťapu před barákem po ulici. Jímala jí hrůza. Až dětský doktor rodičům poradil, aby mě přihlásili do sportovního kroužku: Chlapec se trochu vyčerpá a zklidní se. Doporučoval bych fotbal, ne karate,” líčí argentinský démon Di María.

Šlachovitý chlapec vynikal nejen vytrvalostí, ale taky dynamikou, míčovou technikou a bezvadnou levačkou. O ortodoxních levácích se traduje, že k fotbalu potřebují jenom jednu nohu, která je naprosto výjimečná. Di María je přesně ten případ. Než by do balonu kopl pravačkou, radši si nohy ukroutí. Maminka Diana, která ho vodila na tréninky, mu to nerozmlouvala: „Dělej, co umíš, chlapče.”

Táta Miguel obvykle neměl čas. Musel vydělávat, aby rodina neživořila. Ángel dodnes vzpomíná, jak tátovi pomáhal tahat těžké pytle s uhlím. Stejné podmínky zažily sestry Vanesa a Evelyn, prostě musely makat.

A dnes? Di María je přebohatý. Celebrita. Jeho příbuzní dávno žijí v přepychových vilách a ani on si nemlže na nic stěžovat. I když… Ángel, kterému se začalo přezdívat Nudle (španělsky fideo), by chtěl pořád víc. Víc hrát. Dávat víc branek. Získávat víc trofejí. Je rychlý, přesně centruje, neukvapuje se, umí triky, má tvrdou střelu, chytrou rabonu. Tu svou levou nohu má tak dokonalou, že by si od trenérů zasloužil absolutní důvěru. Jenže nezřídka naráží.

V Paříži získává jeden francouzský titul za druhým, ale prvenství v Lize mistrů se ještě nedočkal, což je velký handicap do osobních statistik. Ke všemu se klub snaží adorovat ještě dražší esa, než je Di María. „Mám pocit, že už se nemůžu dostat výš,” postěžoval si kamarádům.

V roce 2007 – to měl obrazně řečeno na zádech pořád pytle s uhlím – ho nominovali na mistrovství světa dvacetiletých do Kanady. Bylo mu devatenáct, samá ruka, samá noha, žádný sval. Argentina celý turnaj vyhrála, ve finále otočila skore 0:1 proti Česku. „Argentinci měli neskutečnou sebedůvěru. Nekazili. Chtěli nás přehrát. Neustále pracovali s míčem, ani pod tlakem se nebáli. Ale Di María nehrál, ne?” vzpomínal český záložník Luboš Kalouda. Ne, levonohý anděl nehrál, byť na šampionátu vstřelil tři branky. V útoku byli Maximiliano Moralez, pod nimi Zárate nebo Piatti.

A teď se vraťte v čase: na jakou úroveň se oba finalisté dostali? Útočník Fenin, kometa turnaje, psychicky neunesl tíhu slávy. Brankář Petr se vytratil, stoper Šimůnek se nevyškrábal z kupy úrazů, záložníci Mičola s Marešem zapadli do ligového průměru, ofenzivní Střeštík nijak zvlášť nevynikl, Kubáň se vytratil. A to nemluvíme o náhradnících Frayštákovi, Frydrychovi, Cíhlářovi, Dohnálkovi, Heldovi nebo Oklešťkovi. Vzpomenete si vůbec na ta jména? Z finálového klání se z českého pohledu prosadili jen stopeři Marek Suchý a Ondřej Kúdela, kteří ještě dnes patří do reprezentace.

Ángel Di María o rok později vyhrál olympijské hry a hlavně se vydal za evropským dobrodružstvím, o kterém se dalo předpokládat, že nastane. Chtěl ho koupit Arsenal, jenže mladý Argentinec narazil na pravidlo, které přísně upravovalo transfery s hráči mimo Evropskou unii. V portugalské lize byli poměry volnější, takže Di María přestoupil v létě 2007 do Benfiky. o tři roky později už mu dveře otevíral Real Madrid, který nabídl pětadvacet milionů eur plus jedenáct milionů na eventuálních bonusech.

Uběhlo deset dalších let a Di María má v národním týmu odkopáno přes 100 zápasů, vyzkoušel si angažmá v Manchesteru United a od léta 2015 patří do Paříže. „Jednoho dne se vrátím do Argentiny, ale ještě je na to čas. Nejdřív bych chtěl znovu vyhrát Ligu mistrů,” reagoval.

Poprvé a naposledy se mu to podařilo v květnu 2014, kdy pomohl k zázračnému finálovému obratu s Atlétikem. V nastaveném čase, kdy Real prohrával 0:1, byl zhruba metr od skákajícícho Sergia Ramose, který si naskočil na Modričův roh, přesnou hlavičkou vyrovnal a vynutil si prodloužení. V něm se po levém křídle rozběhl hubeňour s dvaadvacítkou (Di María), strčil si míč ke středu mezi dva soupeře, vyhnul se Godínově skluzu a parádní šajtlí vystřelil. Brankář Oblak ještě reflexivně vyrazil, ale na dorážku, o kterou se postaral hlavičkující Gareth Bale, už neměl nárok. „Nic krásnějšího jsem nikdy nezažil,” řekl Di María, který rozhovory dává výjimečně. Raději se uklidí do stínu, než by promlouval k fotbalovým národům. Když už vyčnívá, bývá to na hřišti. Jednu z mála výjimek udělal v březnu, když vystoupil v argentinské talk show. Ptali se ho, proč při koronavirovém úpadku zůstává v Paříži a neletí domů. Drtivá většina jihoamerických hráčů to udělala.

„Nikdo netuší, kdy se začne, a já chci být připravený.” Co nového děláte během karantény? Slyšel křídelník. „Možná se budete divit, ale každý večer vařím. Dřív to měla na starosti manželka Jorgelina, ale jakmile na sebe máme víc času, rád jsem se přizpůsobil. Baví mě to. Relaxuju u toho a nepřemýšlím nad fotbalem,” vyznal se kuchtík Di María.

Na konci dubna se dověděl, že je znovu francouzským mistrem. Ačkoli bylo odehráno jen sedmadvacet kol, šéfové soutěže poslechli nařízení vlády a vyhlásili předčasné řešení. Paříž vyhrála s dvanáctibodovým náskokem před druhou Marseille, přičemž Di María si připsal osm ligových branek. Víc v dresu PSG zvládli jen Kylian Mbappé (18), Neymar (18) a hostující Mauro Icardi (12). Mazák Edinson Cavani si připsal jen čtyři trefy a prskal, že hraje příliš málo.

Di María je pořád velmi důležitý. Především ve finální fázi bývá k nezaplacení jeho přesnost, důvtip a drzost. V šestadvaceti zápasech si připsal čtrnáct asistencí, což bylo suverénně nejvíc ze všech hráčů Ligue 1. „Mám z toho radost,” řekl krátce, ale naprosto výstižně trenér Thomas Tuchel.

Di María nestagnuje, byť mu občas lze vyčítat, že nemá takové zaujetí do hry, jak by se slušelo. Ale kdo ví, třeba zdání klame: „Mohl bych se vrátit domů a mít se jako král, ale nikam neutíkám. PSG má ty nejvyšší ambice a já chci mužstvu pomáhat na vrchol v Lize mistrů. Kvůli tomu jsem přece do Paříže přišel. Kvůli tomu jak jsem naposledy prodloužil svůj kontrakt.”

Instagram did not return a 200.