Prokletý brankář? Moacyr Barbosa a jeho fotbalový příběh!

Před 70 roky pustil brazilský brankář Barbosa gól ve finále Mistrovství světa a ve své rodné zemi se stal synonymem fotbalového ponížení. „V Brazílii je nejvyšším trestem za těžký zločin třicet let, ale já byl odsouzen na padesát,“ vzpomínal na konci života.

Fotbalová historie asi nezná větší porážku. Jiný zápas, při kterém by proteklo tolik slz. Před sedmdesáti lety, v posledním utkání MS 1950, prohrála Brazílie na přeplněném stadionu Maracaná s Uruguayí 1:2 a přišla o vytoužený první titul světových šampionů.

Nazlobený lid si okamžitě vybral obětního beránka. Ukázal na brankáře Moacyra Barbosu, který zbytek života strávil v opovržení.

V září 1993 čekal Brazílii rozhodující zápas o postup na MS v USA. Štáb brazilské televize napadlo navštívit mužstvo v tréninkovém centru a vzít sebou tehdy 72letého bývalého reprezentačního brankáře Moacyra Borbosu.

Auto zastavilo před vjezdem, pak ostraha začala něco řešit a za chvíli její šéf oznámil: „Ne, dál nesmíte!“ A důvod? Barbosa není u týmu vítáný. Jako by na něm i po 34 letech zůstávala kletba z jednoho prohraného zápasu.

Po světě chodí davy fotbalistů, kteří v kariéře něco zpackali. Spálili důležitou šanci, nechali se hloupě vyloučit v důležitém zápase, nebo zahodili penaltu ve finále MS. Ale každému z nich nakonec fanoušci odpustí. Protože čas vyléčí všechny šrámy a bývá milosrdný i ke sportovním výsledkům. Ovšem s několika výjimkami. Jednou z nich je právě Barbosa.

Co tak strašného provedl? V první řadě to, že nezůstal útočníkem. Na přelomu 30. a 40. let byl nadějným levým křídlem, ale víc ho to táhlo do branky. Už jako golman se v roce 1945 dostal do Vasco da Gama, jednoho z nejlepších a nejpopulárnějších brazilských klubů.

Za další čtyři sezony se objevil v reprezentaci a byl u triumfu na Copa America. V roce 1950 se na světovém šampionátu, který porpvé hostila Brazílie, stal brankářskou jedničkou. A tedy mužem, který se měl na turnaji v podstatě nudit.

Domácí tým procházel – kromě drobného zaškobrtnutí proti silné Jugoslávii (2:2) – turnajem suverénně. Vyhrál základní skupinu a postoupil do finálové, kde se poprvé a naposledy o vítězi rozhodovalo v minitirnaji, ne vyřazovacím systémem.

První zápas odskákali brazilskou euforii Švédové, prohráli 1:7. Druhou obětí se poměrem 1:6 stalo Španělsko. Třetí na řadě byla Uruguay. I to měla být formalita. Vždyť se Španělskem jenom remizovala a Švédy porazila jen těsně 3:2 gólem ze závěru zápasu.

Už den před závěrečným zápasem se v ulicích Rio de Janeira i dalších měst slavil titul. Politici předem mužstvu gratulovali, deník O Mundo dokonce přinesl na titulní straně fotku brazilské reprezentace s titulkem: „Tohle jsou mistři světa.“

Pro hráče byly připravené speciální zlaté medaile s jejich jmény. Na chystanou korunovaci se 16. července 1950 přišlo podívat 173 850 diváků, jak zní oficiální zápis v Guinessově knize rekordů. Betonový kotel jménem Maracaná byl zaplněn do posledního místečka, ale jak tvrdí doboví svědci, číslo o návštěvnosti nesedí. Protože na stadion se vecpalo možná 200 tisíc diváků.

Ti ve 47. minutě propukli v jásot, když Friaca vstřelil první gól. Ani po Schiaffinově vyrovnání nepodléhali panice. Brazílii k titulu stačila i remíza. Ale pak přišla osudná 79. minuta. Po pravé straně se do vápna prodral útočník Alcides Ghiggia a nijak prudkou střelou k bližší tyči zaskočil brankáře Barbosu.

Snad Barbosa počítal s tím, že bek pokryje levou část branky a on bude kontrolovat případnou přihrávku na střed, těžko říct. Každopádně stadion Maracaná ve vteřině oněměl. Až do konce utkání se vzrušené hlasy ozývaly už jenom v několika málo okamžicích, kdy si zoufale útočící Brazilci vypracovali nějakou šance, jenže žádná už se neujala.

Bylo po nadějích. „Jenom tři lidé v historii dokázali Maracaná umlčet: Frank Sinatra, Jan Pavel II a já,“ říkal po letech Ghiggia. Hráči opouštěli hřiště v slzách a o řadu fanoušků se pokoušel infarkt. Porážka s Uruguayí se považovala za národní tragédii a zapomenuta nebyla ani v dalších desetiletích.

Zatraceny byly i bílé dresy, v nichž tým hrál, a od dalšího šampionátu oblákala reprezentace už pouze kanárkovou kombinaci. Málokdo po turnaji řešil, proč nedokázala ofenzivní samba roztančit uruguayskou obranu, veškerá zloba se přenesla na gólmana Barbosu, který přitom v předchozích pěti zápasech inkasoval jen dvakrát.

Do reprezentace byl pozván už jen jednou, v roce 1953 jako záskok za zraněného Castilha. Výhra nad Ekvádorem a čisté konto mu nepomohly. Ani to, že v lize dál zářil. Byl prostě tím, kdo Brazílii uvrhl do fotbalového neštěstí.

Svoje si Barbosa užil i v soukromém životě. Lidé si na něj ukazovali prstem na ulici, rybáři, kteří ho potkali cestou na moře, byli přesvědčeni, že je čeká chabý úlovek a matky, co ho poznaly při nákupu, poučovaly své potomky, že tohle je pán, který způsobil Brazílii tolik bolesti.

Když se v roce 1963 Maracaná procházela rekonstrukcí, řekl si o původní dřevěné branky, které tam ještě zůstaly ze smutného světového šampionátu. A doma je obřadně spálil, ale zlé duchy tím nezažehnal.

Nepomohlo mu ani to, že se ho několikrát zastal i samotný střelec Ghiggia: „Nebyla to jeho chyba. S tou střelou nemohl nic dělat.“ Ještě v roce 1988 byl v Brazílii natočen film „Barbosa“, v němž se hlavní hrdina vydává proti času, aby Uruguaycům zabránil ve střelení potupného gólu.

Barbosa zemřel v roce 2000, bylo 79 let. Ač stříbrný medailista z mistrovství světa a jeden z nejlepších brankářů své doby, nikdy se ve své zemi nedočkal uznání nebo aspoň odpuštění.