TOP 10 fotbalistů, kteří hráli za Real Madrid i FC Barcelonu

Fanoušci Barcelony a Realu Madrid mají mezi sebou nesmiřitelnou rivalitu. Podobně i hráči obou klubů, ale někteří si to vysvětlili po svém a během své kariéry oblékli dres obou těchto soupeřů. Zde je 10 nejslavnějších takových příkladů v moderním fotbale.

10.místo: Gheorghe Hagi

Žebříček, ve kterém nechybí hvězdné jména, otevírá bývalý rumunský ofenzivní záložník Hagi. Původně se prodíral přes několik rumunských týmů, až se dostal na hostování do Steauy Bukurešť. Jediným gólem zápasu pomohl týmu k zisku Poháru evropských mistrů. To přesvědčilo vedení, aby mu nabídlo dlouhodobější smlouvu.

Hagi se stal i reprezentantem Rumunska a v roce 1990 přestoupil za 4,3 milionu do Realu Madrid. V královském klubu vydržel dvě sezóny, během nichž odehrál 64 zápasů a nastřílel 16 branek. Z Realu přestoupil do Brescie a v roce 1994 si poprvé oblékl dres Barcelony. Stejně jako v Madridu odehrál dvě sezóny, ale výrazně méně zápasů. V 36 soubojích dal sedm branek. V roce 1996 přestoupil do Galatasaraye Istanbul.

9.místo: Luis Milla

Luis Milla Aspasia během své 16ročnej hráčské kariéry vystřídal tři přední španělské týmy – Barcelonu, Real Madrid a Valencii. Do Barcy se dostal v roce 1985 z juniorské akademie a pravidelně hrávat začal v roce 1988. Tento španělský defenzivní záložník v Barceloně odehrál 54 zápasů.

Po vypršení smlouvy mu vedení novou nenabídlo a Milla si musel hledat nové působiště. Zájem projevil Real Madrid. V sezóně 1990/91 ho potrápilo vážné zranění, kvůli kterému nemohl nastupovat, ale v dalších letech ukázal, že je velmi důležitým hráčem a pomohl týmu k zisku poháru Copa del Rey. Po sedmi letech v madridském týmu přestoupil do Valencie, kde v roce 2001 ukončil kariéru.

8.místo: Albert Celades

Defenzivní záložník z Barcelony je jedním z mužů, který neváhal hrát za oba tyto slavné kluby. Aby se neřeklo, ve svém rodném městě hrál o jednu sezónu déle. Odchovanec Barcelony nejprve hrával za B-tým a v sezóně 1995/96 byl přeřazen do hlavního týmu. Hned v první sezóně dostal možnost nastoupit i v pohárové Evropě. V Poháru UEFA vyběhl na trávník ve čtvrtfinále proti PSV v 72.minute a semifinálový zápas na půdě Bayernu odehrál celý.

V sezóně 1997/98 nastoupil na 36 zápasů, hlavně jako obránce, a Katalánci vyhráli ligu po tříleté odmlce. Odehrál dokonce oba zápasy úspěšného UEFA Superpoháru proti Dortmundu.

V další sezóně byl méně výrazný a v roce 1999 na jednu sezónu přestoupil do Celta Vigo. Tam si ho vyhlédl Real Madrid, díky čemuž se zapsal jako hráč obou znepřátelených týmů. Kmenovým hráčem Bílého baletu byl v letech 2000-2005, ale z toho jednu sezónu odehrál na hostování ve francouzském Bordeaux. V Madridu se těšil z ligového titulu v sezóně 2002/03 a z triumfu v Lize mistrů v roce 2002. Celades si ještě zahrál v Zaragoze, v New Yorku a v Hongkongu Kitchee.

7.místo: Javier Saviola

Větší hvězdou, která neváhala obléci si dres Realu Madrid i Barcelony, je Argentinec Javier Saviola, který nedávno přestoupil do řeckého olympiacos. Zaměříme se na působení Saviolu v letech 2001-2009. Slavnější období bylo to barcelonské. 19ročnú vycházející hvězdu koupili Barcelončania za 15 milionů liber z River Plate.

Saviola zakrátko přijal i španělské občanství a v první sezóně se prezentoval 17 brankami. V sezóně 2006/07 už byl až příliš často náhradníkem, což vedlo po sezóně k jeho odchodu. V Barce odehrál 123 utkání, dal 49 branek a mezitím absolvoval dvě hostování – v Monaku a v Seville.

Potom jak mu v létě 2007 v klubu vypršela smlouva, na tři sezóny ho získal Real Madrid. Sám Javier Saviola však určitě na toto období nevzpomíná v dobrém. V první sezóně odehrál pouze 9 ligových zápasů a několik pohárových. V dalším ročníku La Ligy odehrál pouze 8 zápasů. Jeho příležitosti byly omezeny na minimum a rovněž v Champions League hrál pouze proti „jednodušším“ soupeřem.

Na zápas základní skupiny proti Juventusu nebyl nominován a dva čtvrtfinálové zápasy proti Liverpoolu proseděl pouze na střídačce. Po příchodu nizozemského kanonýra Huntelaara byly Saviolove dny v Madridu sečteny. Od odchodu z Realu v roce 2009 vystřídal Benfiku, Malaga a nejnovější už zmíněný Olympiacos.

6.místo: Luis Enrique

Záložník nebo útočník z Gijónu, celým jménem Luis Enrique Martínez García odehrál prakticky vrchol své kariéry za Real Madrid a Barcelonu. Po přeřazení do prvního týmu Sportingu Gijón hrál za tento tým pouze dvě sezóny a koupil ho Real. Tam se zviditelnil, díky čemuž si zahrál i na MS 1994 ve Spojených státech a nastoupil na čtyři z pěti španělských vystoupení na turnaji, včetně čtvrtfinálové prohry s Itálií.

Za Real odehrál 157 zápasů a nastřílel v nich 15 gólů. V roce 1996 se však nevěděl s vedením dohodnout na nové smlouvě, a tak jako volný hráč namířil do Barcelony.

Pobouřeni byly v Madridu a pochybnosti měli o nové posile i Katalánci. Jednalo se o období, ve kterém 11 let nezvedal nad hlavu mistrovskou trofej nikdo jiný než tyto dva nejslavnější klubu Primera División. Luis Enrique se ale v Barceloně usadil na 8 let, prezentoval se bojovných a odhodlanou hrou, a navíc nastřílel několik důležitých gólů proti svému bývalému týmu.

V létě 2004 ukončil svou hráčskou kariéru jako skutečná osobnost se slovy, že má pocit, že již není schopen podávat takové výkony, na jaké byly jeho fanoušci zvyklí. Pelé ho zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů (seznam známý jako FIFA 100). Za Barcelonu odehrál 207 zápasů a dal 73 branek.

5.místo: Michael Laudrup

Jeden z nejslavnějších dánských fotbalistů ve své kariéře vystřídal čtyři špičkové evropské týmy, mezi kterými nechybí FC Barcelona a Real Madrid. Po šesti letech v italských klubech Lazio Řím a Juventus Turín přišel v roce 1989 do Barcelony. Hlavním důvodem byl údajně Holanďan Johann Cruyff, dětský idol Laudrupa, který v té době klub trénoval.

Byl jedním ze tří cizinců, kteří byli v lize povolení na jeden tým. Barca v té době prožívala jedno z nejslavnějších období. Její atraktivní fotbal byl přirovnáván k Ajaxu Amsterdam v 70.letech, získala čtyři mistrovské tituly v řadě, vyhrála Evropský pohár, UEFA Superpohár, jednou španělský pohár a dvakrát španělský superpohár.

Michael Laudrup se stal dvakrát nejlepším hráčem Primera División. V roce 1993 přišel do týmu Brazilec Romário a protože to byl čtvrtý cizinec, jeden musel mužstvo opustit. Dánský útočník se dostal do konfliktu s trenérem Cruyff, a tak černý Petr zůstal v jeho rukou. Možná právě nepřátelský konec vedl Laudrupa k přestupu do Madridu jako jistá forma odplaty. Proti tomu se však Dán rázně bránil slovy, že se nemá za co revanš, protože v Barceloně prožil krásné fotbalové roky.

V sezóně 1994/95 Real konečně sesadil Barcelonu z trůnu. Díky tomu se stal jediným hráčem v historii, který vyhrál La Ligu pět let po sobě se dvěma různými týmy. V Madridu odehrál pouze dvě sezóny, ale přesto byl zvolen 12.najlepšieho hráče v historii klubu a zasloužil si i účast v prestižní nejlepší jedenáctce cizinců Realu Madrid.

4.místo: Bernd Schuster

Rodák z Augsburgu a bývalý reprezentant Západního Německa patří také mezi hráčů, kteří se předvedli ve dvou španělských týmech, které příliš k sobě nejdou. Po dvou sezónách v Kolíně a několika dobrých zápasech v reprezentační „devatenáctka“ po Schustrovi sáhla Barcelona. Zde se z mladého talentovaného záložníka stával skvělý fotbalista.

Kreativní záložník schopný střílet góly musel být ceněným členem kádru. Sice měl spory s více trenéry (Helenine Herera, Hugem Lattekom i Luisem Aragonesas), hrával pravidelně a sbíral významné individuální ocenění. Skončil jednou druhý a dvakrát třetí v anketě Zlatý míč. V roce 1988 po 170 zápasech v Barce přestoupil přímo do Realu Madrid, což se neodpouští.

Po změně dresu výrazně pomohl Realu k zdůraznění dominance španělskému fotbalu (Bílý balet vyhrál 5 titulů v řadě). Schuster doplnil generaci hráčů známou jako „La Quinta del Buitre“ a pomohl k posledním dvěma mistrovským titulům v této sérii. Slovo rivalita Schuster ve svém slovníku pravděpodobně neměl, protože v roce 1990 přestoupil z Realu Madrid do Atlétika Madrid. Odtud se později přestěhoval do Leverkusenu a hráčskou kariéru ukončil v mexickém UNAM Pumas. V sezóně 2007/08 se na Santiago Bernabéu vrátil jako trenér.

3.místo: Justo Tejada

Na třetí místo jsme zařadili Justa Tejada, na kterého si budeme muset zavzpomínat hluboko v minulosti. Většina hráčů v tomto žebříčku jednoduše řešila přesun do jiného slavného španělského klubu. Tejada je rodákem z Barcelony, takže musí dobře vnímat nenávist vůči Realu. V době, kdy Tejada přišel do týmu (1952) měla Barca pouze pět mistrovských titulů a společně s tímto útočníkem získala další dva.

Justo Tejada zde odehrál 149 zápasů, ve kterých dal 73 branek. V roce 1961 přestoupil do Realu Madrid, což se muselo takovéto osobnosti mateřského klubu pořádně příčit. Vedení však rodiště své hvězdy neřešilo. Madridským fanouškům chvíli trvalo, než Barcelončania přijali a méně Hostinné podmínky pociťoval i Tejada.

V Madridu se mu už až tak nedařilo a za 2 roky v klubu odehrál pouze 33 zápasů. Zajímavý je i jeho odchod z Madridu, protože své kroky nasměroval zpět do Barcelony, kde oblékl dres i druhého velkého rivala – Espaňolu. V barvách Periquitos si připsal pouze 16 startů a ukončil tu i kariéru. Fakt, že Tejada byl hrdým Barcelončania dokumentuje i to, že reprezentoval Katalánsko, například i v zápase se Španělskem. Kdoví s jakým pocitem si pak oblékl dres Realu Madrid.

2.místo: Ronaldo

Hrdina finálového zápasu mistrovství světa 2002 a nejlepší střelec v historii fotbalových MS odehrál 5 slavných sezón v barvách Realu Madrid s více než stovkou zápasů. Ještě předtím však hrál za Barcelonu. FC Barcelona se v roce 1996 stala Ronaldova druhým evropským klubem po holandském PSV.

Španělský klub zaplatil 19 miliónů dolarů a dostal díky tomu přednost před Interem Milán. Hned v první sezóně Brazilec zazářil. V 47 zápasech vstřelil 49 branek. Pomohl Barceloně dostat se do finále Poháru vítězů pohárů a ve finále vstřelil proti PSG jediný gól zápasu. Kromě toho Barcelona vyhrála Copa del Rey a v Supercop de Espaňa zdolala Real Madrid. Až do sezóny 2008/09 byl jediným hráčem v historii Primera División, který dal v jednom ročníku více než 30 branek.

Toto vše dokázal v průběhu jediné sezóny a v létě 1997 přestoupil do milánského Interu, jehož zájem neopadl. V roce 2002 se z Milána vrátil zpět do Španělska. Příznivce Barcelony ale tímto návratem vůbec nepotěšil. Hned v sezóně 2002/03 Hvězdný Ronaldo pomohl Realu k zisku Mistrovská titulu a Superpoháru. Při svém debutu se blýskly dvěma góly proti Alaves a na stadionu Santiago Bernabéu si Vysloužil standing ovation. V sezóně 2003/04 Měl Real namířeno za treble, ale po zranění Ronalda vypadli v Copa del Rey i v Lize mistrů a v Lize nakonec nezvládli boj s Valencií. Z Madridu odešel v roce 2007 a byl zařazen do nejlepší cizinecké jedenáctka v historii klubu.

1.místo: Luis Figo

Portugalská superhvězda se zapsala poměrně výraznou měrou v dresu obou španělských rivalů. Za oba týmy totiž odehrál přes 100 zápasů a jelikož se jedná o velkou osobnost, fanoušci si ho museli zapamatovat více než dobře. Po působení v Sportingu se vzpomínal italský Juventus a Parma, no Figo nakonec zamířil do Katalánska za 2,25 milionu eur.

V Barceloně začal sbírat poháry, zvedal nad hlavu Pohár UEFA a těšil se i ze španělského titulu. S barcelonskou vizitkou 30 gólů v 172 zápasech přestoupil. Šokující právě k největšímu rivalovi. Real Madrid za Figa zaplatil 60 milionů eur a odehrál tam pět let. Miláčku fanoušků Barcelony se najednou stal nenáviděným hráčem a v zápasech na Nou Campu něj bučeli, pískali a házeli po něm různé předměty. Z nich nejkurióznější byla prasete hlava.

Luís Figo, který byl členem zlaté portugalské generace, se stal i členem slavných Los Galacticos, kteří získali španělské tituly v letech 2001 a 2003 a vyhráli i Ligu mistrů v roce 2002. Navíc je zapsán i v nejlepší jedenáctce cizinců v historii Realu Madrid.