Jaký byl Světový pohár v Karlových Varech v roli novináře?

Vůbec poprvé jsem se do Karlových Varů vypravil za jiným než kulturním zážitkem. Víkend plný triatlonu jsem si prožil jak v roli závodníka, tak v roli novináře. Jaký byl?

V hlavním lázeňském městě republiky začaly triatlonové závody žáků už v pátek.

Já se do centra dění vydal až v sobotu odpoledne, když jsem ve 14:00 vystoupil na Dolním Nádraží a rozhodl se, okusit si zdejší trať v roli závodníka.

O tom, jak můj závod probíhal si můžete přečíst ZDE.

Tuhle část tedy přeskočím a vrhne se na to, co se dělo po mém dokončení závodu pro veřejnost.

Ubytován jsem byl v hotelu Maltézský kříž hned u Divadelního náměstí. Tímto děkuji České Triatlonové Asociaci za zařízení.

Do hotelu jsem dorazil až večer po setmění. Opláchl jsem se a vyrazil do města na světelnou show a dva cheesburgery.

Den D

To zajímavé přišlo samozřejmě na řadu až druhý den. Z hotelu jsem vypadl poměrně pozdě kolem deváté hodiny ráno.

Skočil jsem do divadla na mediální akreditaci, dostal visačku a konečně si připadal důležitej 😀

Jako akreditovaný novinář jsem už zažil všelijaké sportovní akce od galavečerů bojových sportů až po fotbalovou Ligu mistrů. Na triatlonovém závodu jsem však byl poprvé.

Zbývala třičtvrtě hodina do startu ženského závodu a já se potřeboval dostat na Rolavu.

Pořadatelé sice psali, že bude pro diváky zajištěn svoz, z organizačního týmu lidí co jsem potkal však nikdo přesně nevěděl, jak bude fungovat.

Vyjel jsem tedy lanovkou k hotelu Imperial a čekal co se bude dít. Spolu se mnou po malém parkovišti přešlapovala nervózní nizozemská fotografka.

Autobus přijel na čas, ovšem kvůli všem uzavírkám v dopravě kvůli závodu jsme se do centra dění na Rolavě dostali až deset minut před začátkem.

Ženský závod

V mediálním centru jsem si vzal vytištěný seznam účastnic.

Voda měla 19 stupňů, takže byly povoleny neopreny. Identifikace tak byla možná pouze na základě startovního čísla na plavecké čepičce.

Holky se na 1500 metrů dlouhé trati rozhodně nešetřily. Ty úplně nejrychlejší by se neztratily ani v mužském závodě.

Logicky jsme se zaměřoval na startovní číslo 39, které měla jediná česká účastnice závodu Tereza Zimovjanová. Ta však onu neděli patřila v plavání k těm pomalejším.

Musím říct, že na živé sledování je triatlon velmi nevděčný sport. A plavání obzvláště.

Průběh plavecké části jsem musel sledovat na mobilním telefonu, abych měl vůbec přehled kdo plave kde.

Super nápad organizátorů rozdělit trať na dva okruhy s průběhem mezi diváky. Člověk je aspoň na malou chvíli v kontaktu se sportovcem.

Pokud by to šlo, klidně bych se v budoucnu nebál sáhnout k řešení 3×500 s dvěma průběhy. Je mi jasné, že pro závodníky to není komfortní, ale pokud se má triatlon mediálně posouvat, je třeba tomu jít naproti.

Sledování prvního depa mi moc nedalo. Všechno uteklo strašně rychle a upřímně jsem měl zmatek jaké dění sledovat dřív.

Hned jak nasedla na kolo Terka Zimovjanová, zase jsem zapnul mobil s přímým přenosem na ČT4 a spěchal zpátky na autobus, který nás měl zavézt zpátky do města k lanovce.

Autobus jel hodně dlouho a možnost sledování přímého přenosu přišla vhod.

K trati jsme se dostali až ve chvíli, kdy závodnice najížděly do třetího okruhu. To už byly karty rozdány.

Na čele se utvořila skupinka pěti nejlepších závodnic z plavání, za nimi pak s odstupem necelé minuty jezdil hlavní balík, do kterého se k mému překvapení dostala i česká reprezentantka.

Skvěla zpráva pro přítomné diváky, kteří sice podporují každého závodníka, ovšem fandění domácím zní pořád trochu hlučněji.

Stoupnul jsem si v kopci na Zámecký vrch a fandil spolu s ostatními diváky, přičemž jsem měl stále zapnutý přímý přenos.

Cyklistika je pro sledování na místě ještě méně atraktivní než plavání. Závodníci kolem vás prosviští ve vteřině a vy pak čekáte dalších 10-15 minut než je uvidíte znovu.

Určitě bych pro zatraktivnění závodu uvítal více pláten s živými přenosy v centru závodního dění. Ne každý má neomezená mobilní data.

Kolem trati se moc nešlo pohybovat. Pochopitelně. Kvůli bezpečnosti závodníků i diváků pouštěli organizátoři přes trať je ve vyhrazených místech a jen občas.

Bylo tedy velmi složité se přesouvat na delší vzdálenosti. I na běžeckou část jsem tedy zůstal pod zatáčkou velkého stoupání.

Závodnice běžely čtyři okruhy dlouhé 2,5 kilometru. Celkem tedy divák viděl svého favorita hned 8x.

Zmiňovaná pětice uniklých závodnic se přezouvala do tenisek s více než minutovým náskokem a to už je porce, která se na téhle úrovni stahuje těžce, zvláště když v čele ladně běží pozdější vítězka Francouzka Périaultová.

Karlovy Vary však hnaly dopředu zejména domácí Terku, která se ještě v polovině trati pohybovala na šestém místě, což by byl její životní výsledek.

V závěru jí trochu došlo a propadla se na desáté místo. Přesto v cíli zářila od ucha k uchu. Když jsme s ní dělal týden před závodem rozhovor, právě umístění v TOP 10 byl její cíl.

Celkově se mi průběh závodu líbil. Je fajn, když taky někdy nerozhodne pouze běh, ale třeba už rovnou plavání.

Mužský závod

Mezi ženským a mužským závodem jsem měl zhruba 2,5 hodiny pauzu, kterou jsem vyplnil psaním článků zalezlý v mediálním centru.

Na Rolavu jsem pak vyrazil s větším předstihem, abych se podíval i na rozcvičení a rozplavání elitních borců. Kromě toho jsme nakonec stihnul i krátký oběd v podobě šunkového sendviče z Kauflandu.

I odpoledne mi pro větší přehlednost sloužil papír s listinou účastníků a jejich čísly.

Česko zde mělo hned čtyřnásobné zastoupení, ale útok na přední pozice od kvarteta Grebík, Volár, Martin a Zikmund čekal jen málokdo.

Se všemi výše zmíněnými jsem před závodem dělal malý rozhovor, takže jsem znal jejich plány a ambice. Pro novináře je pak daleko zajímavější sledovat samotný průběh sportovního klání.

Třeba od Tomáše Zikmunda jsem věděl, že se pokusí napálit hned plavání, aby chytil dobrou skupinu na kole.

Už po prvním okruhu se nejlepší čeští reprezentanti Martin a Volár pohybovali přinejlepším ve středu pole a při nasazování přilby se nic nezměnilo.

Martin a Volár ztratili na nejlepší plavce půl minuty a zařadili se do druhé skupiny. Tam k nim brzy přibyl i Radim Grebík, který z vody lezl jako sedmý od konce, ovšem agresivní jízdou na biku ztrátu dohnal.

Tomáš Zikmund sice zvládl solidně zaplavat a stihnout druhý balík, ovšem plavání mu zřejmě vzalo tolik síly, že na kole nedokázal držet tempo a postupně se pořadím propadal a závod nakonec nedokončil.

Po depu jsme opět jeli busem zpátky k lanovce a potom zpět do centra závodního dění. Než jsme se dostal na Zámecký vrch, nejlepší závodníci už krájeli čtvrtý okruh.

Neskutečné tempo, jakým lze vyjíždět kopce. Vzpomněl jsem si na sebe, jak jsem jel stejné stoupání včera pomalu krokem a s jazykem na vestě.

Na čele se utvořila zhruba 20ti členná skupinka bez českého zastoupení, která si zhruba 45 vteřinový náskok hlídala celou cyklistiku.

Když tedy Volár, Grebík a Martin obouvali běžecké tenistky, bylo jasné, že na lepší než 20.místo budou útočit jen těžko.

To by museli být běžci jako Brazilec Massias. S úžasem jsem sledoval jak se z cca 35.místa prokousal až na konečné šesté.

Běh je nejdůležitější část triatlonu, respektive má nejvyšší podíl na celkovém výsledku. Zatímco skvělí plavci a podprůměrní běžci se neprosadí skoro nikdy, v opačném případě to jde.

Česká reprezentace takového závodníka bohužel nemá. Honza Volár s Davidem Martinem jsou nejsilnější na kole s tím, že dokáží velmi dobře zaplavat.

Jako nejslibnější z mužských reprezentantů se jevil Radim Grebík, který si však vybral dráhu strojvedoucího.

Sám na tiskové konferenci prohlásil, že hnaní se a dosahování sportovních cílů je mu proti srsti. Sportem se baví a nemá olympijské sny.

To je třeba respektovat a nenakládat na Radima v budoucích letech výsledková očekávání. Sám jsem podobné dilema v minulosti řešil v jiném než sportovním oboru, takže mám pro jeho rozhodnutí velká pochopení.

Závod vyhrál Maďar Lehmann, který byl už předtím pasován za jednoho z největších favoritů. Csongor je jasným lídrem silné maďarské reprezentace.

Z českých závodníků doběhl nejlépe Jan Volár na 24.místě, Grebík s Martinem otevírali pátou desítku.

Pro zásah širší sportovní veřejnosti je škoda, že se čeští muži nervali o pódiová umístění. Přeci jenom, triatlon je na obrazovkách Česká Televize v přímém přenosu vysílán cca tak 2x ročně.

Po skončení mužského závodu už jsem spěchal na autobus, abych se v rozumnou hodinu dostal zpátky do Prahy.

Triatlonový víkend ve Varech byl pro mě velký zážitek. Příští rok by se sem rád vrátil a udělal vše zase o něco lépe. Od vlastního triatlonového snažení až po mediální pokrytí.