Byli jsme u toho, jak se Ferencváros po 30 letech pomstil Slovanu Bratislava!

Slovenskou metropoli jsem v minulosti navštívil už vícekrát. Naposledy v roce 2019 už jako sportovní novinář na akci Oktagon 12. Tehdy jsem byl u toho, když na Stadioně Ondreja Nepelu padla slovenská MMA legenda Attila Végh. O tři roky později jsem byl na Tehelném poli u bolestného vyřazení nejslavnějšího slovenského fotbalového klubu Slovanu Bratislava.

Evropské fotbalové stadiony jsem začal objíždět už před mnoha lety ještě jako študák při škole.

Návštěvu Slovanu Bratislava na nově vystavěném Tehelném poli jsem přitom dlouho odkládal, byť byl na mém wishlistu vysoko.

Zkrátka od jeho otevření v březnu 2019 nebyla vhodná příležitost. Až do teď. Slovan Bratislava totiž hostil v rámci odvety druhého předkola Ligy mistrů maďarský Ferencváros.

Z Budapešti si Belasí přivezli nadějný jednobrankový náskok, a tak odveta slibovala drama a napjatou atmosféru. Onou napjatou atmosférou pak nemyslím jen čistě sportovní klání a rivalitu mezi Slovenskem a sousedním Maďarskem, ale 30 let starý incident.

Historické okénko

Oba slavné kluby na sebe totiž narazily hned při prvním ročníku milionářské Ligy mistrů. Úvodní klání na Tehelném poli jasně ovládl domácí Slovan Bratislava v poměru 4:1, jenže po utkání se mluvilo o něčem jiném.

Nacionalismus devadesátých let udělal z utkání bratrovražedný souboj, kde se zprvu činili hlavně maďarští chuligáni. Už den před zápasem začali demolovat město. Na samotné utkání se jich pak místo avizovaných dvou tisíc dostalo díky chabé organizaci až pětkrát tolik.

Za stavu 3:0 pro domácí Slovan vypukla v sektorech vřava frustrovaných maďarských fanoušků, kteří zasypali plochu plechovkami, skleněnými flaškami, ale i kusy betonu či železa.

Bratislavské policejní složky zasáhly nezvykle tvrdě. Do maďarských fanoušků se pustili hlava nehlava a nerozlišovaly, zda jde o členy ultras či o běžné fans, kolikrát rodiny.

Výsledem byly zlomeniny i fraktury lebek. Maďarská média reagovala vskutku hystericky a mezi oběma zeměmi nakrátko zavládlo politické napětí. Na odvetu v Budapešti tehdy odcestoval jediný fanoušek Slovanu. Legendární Dušan Jánošík.

Tahle rivalita losem letošního druhého předkola po 30 letech ožila a žádný z fanouškovských táborů na staré křivdy nezapomněl. Jako autor knížky Zažít derby jsem u takového zápasu nesměl chybět.

Jak jsme k akreditacím přišli

Skrze svůj sportovní online magazín Fórum Sport jsem podal žádost o mediální akreditaci na odvetné utkání v Bratislavě, kam je přeci jen z Prahy lepší dostupnost než do Budapešti. Tím příběh začíná.

O schválení žádosti se dozvídám pouhé dva dny před konáním zápasu. A protože jsem ji nepodal jen pro sebe, ale také pro svého bratra v boji Radka, poprvé jsem na zahraniční fotbalové utkání necestoval sám.

S podáváním akreditací na velké sportovní eventy už máme nějaké zkušenosti. Byli jsme na florbalovém MS juniorů a obdrželi i akreditaci na letošní MS v hokeji ve Finsku. Nicméně fotbalová utkání mívají nejpřísnější parametry a zvlášt pokud jde o zápasy pod hlavičkou UEFA či FIFA.

Jak to tak bývá, doma není nikdo prorokem, a tak zatímco Viktoria Plzeň naší žádost smázla ze stolu, Slovan Bratislava nás hodil na seznam akreditovaných médií. Při checkinu na místě jsme na média listu zaznamenali až 60 jmen, což je obrovský počet.

Objevujeme Blavu

Po krátkém telefonátu se shodujeme, že z Prahy vyrazíme vlakem už v půl sedmé ráno, abychom si stačili ještě projít město. Toto rozhodnutí znamená budíček pro mne v pět hodin ráno, a jelikož je Radek z Bystřice, měl ho ještě o hodinu dříve.

RegioJet bohužel zklamal. Palubní servis byl z důvodu malé pracovní síly zrušen, a tak sliny na oblíbené dortíky musíme naprázdno polknout a nakoupit si bagety v Bille.

Cesta nám utíká celkem rychle. Zatímco já konzumuji českou béčkovou komedii Matky, Radek vede telefonickou válku o navýšení dat na jeho tarifu. A jelikož je na všech frontách úspěšný, kolem 12 hodiny při výlezu z vlaku může točit další tik tok drama.

Do zápasu zbývá ještě spousty hodin a jelikož chceme město trochu poznat, třeba si zařídit dopravu. Cena za denní lístky na MHD v podobě 4 eur nám přijde férová, a tak hned po koupi vyrážíme poznat krásy Hradu Děvín.

Nádherný výhled na soutok řek Moravy a Dunaje vystřídá o pár hodin později výhled z Bratislavského hradu na panelákovou džungli Petržalku.

Když už máme pocit, že jsme viděli dost, zakempíme v McDonaldu, kde si objednáváme meníčka. Mně stačí jedno, Radek je ve vývinu a tak do sebe pošle rovnou dvě.

Na místě činu

Svoje mediální akreditace si můžeme na stadionu vyzvednout až od 18:30. A jelikžo jsme kluci zvídaví, na místo dorážíme už o hodinu dříve, abychom nasáli atmosféru. To se daří dokonale. Policejní složky uzavřely snad všechny ulice ke stadionu. Nad hlavami nám lítá vrtulník.

Chceme si dát ještě pivko na posilněnou, jenže žádný soudný hospodský evidentně nechce riskovat nálet vášnivých fanoušků, a tak je téměř vše v okolí z technických důvodu zavřeno. 

Kde není, tam neberou karty. Pivko holt oželíme a místo toho pokecáme s místním rodákem. Když postarší pán, který je celoživotním fanouškem Slovanu, zjistí, že jsme z Česka, vášnivě rozpovídá o své štaci na vojně v Olomouci a padne slovo i o památném zápase z roku 1992. Na stadion se tentokrát kvůli chatrnému zdravotnímu stavu nechystá.

Přesně v 18:30 se hlásíme na značkách. Samotný proces ověření akreditace probíhá překvapivě hladce, a tak už za pár minut sedíme v útrobách moderního stadionu, kterýmu místní neřeknou jinak, než Tehelné pole.

Oficiálně však jde o Národní Fotbalový stadion, který byl dostavěn teprve v roce 2019. Tenhle nový a moderní chrám vyrostal na místě starého stadionu a hovorový název Tehelné pole mu prostě zůstal.

Pojme 22 500 sedících diváků. Takhle velký fotbalový stánek v Česku nemáme. Největší Eden pojme diváků necelých dvacet tisíc.

Pohoštění v mediální zóně bylo skromné. Na výběr byla káva, džusy nebo voda. Já se chci ještě před začátkem zápasu najíst, ovšem fronta u stánku s jídlem vypadá na půl hodiny. Ostatně jako vždy a všude, když se hraje velký zápas.

Radek se před úvodním hvizdem přesouvá mezi fotografy k hrací ploše, já usedám mezi píšící novináře. Výhled na hřiště mám skvělý a když se k tomu přidá skvělá předzápasová show a západ slunce, je to opravdu zážitek.

Zábava na hřišti i v hledišti

Samotný zápas pak baví od začátku do konce. Bohužel pro domácí Slovanisty jsou to hráči maďarského týmu, kteří přebírají iniciativu a už po půlhodině smazávají a otáčejí manko z prvního zápasu. Do kabin se jde za stavu 0:2 a na tribunách je cítit nervozita.

Když začíná druhé půle, je kolem 21:30. Ochladilo se, a tak beru mikinu a jdu zpátky mezi press. Přeju si gól Slovanu, aby utkání znova dostalo náboj.

Přání se mi vyplní v 70.minutě, kdy se z rohového kopu prosadí hlavou domácí kapitán Vernon de Marco a Tehelné pole exploduje nadšením.

Ráďa prokázal umění správně se postavit a celé dění sleduje a fotí doslova z jednoho metru. „Měl jsem pocit fotbalového orgasmu. Chtělo se mi zastavit čas a děj, abych mohl okamžik opravdu pořádně zachytit,“ vzpomíná na cestě zpátky.

Tribuny na Tehelném poli se závěrem zápasu ožily a stadionem se nese skandování: „My jsme Slovan Bratislava, hej, hej“ … Po pár minutách však ze vteřiny na vteřinu utichnou a zkamení.

Na vině je hostující útočník Traoré, který po povedené akci překoná brankáře Chovana potřetí a jeho gól je v danou chvíli postupový.

V nastaveném čase vsadí Slovan vše na jednu útočnou kartu, ovšem Ferencváros přidá z brejku čtvrtý pojištovací gól a divoké oslavy vášnivých Maďarů se nesou noční Bratislavou. Slovan Bratislava končí po velkém a vyrovnaném v Lize mistrů. 

Navíc výsledek 1:4 opačně kopíruje třicet let starou porážku, kterou tehdy Slovan v domácím prostředí Ferencvárosi uštědřil.

Zklamání je vidět zejména na domácím trenérovi Vladimírovi Weissovi, který roztřeseným hlasem bere prohru svého mužstva na sebe.

Radek je i přes velké vyčerpání ve svém živlu. Hned co odhodí vestu označující fotografa, vrhe se střemhlav do mix zóny.

Kucku sice neuloví, zato na tiskové konferenci dvěmi zmatečnými otázkami rozhodí slovutného ruského trenéra Ferencvárose. Ten následně vyzve k urychlení tlačovky 😀 

Strastiplná cesta za noclehem

Když vycházíme z útrob stadionu, je kolem 23:30. Hlavy chceme složit v Hotelu Plus jehož nevětší plus je fakt, že je levný. Největší mínus je pak to, že leží na okraji Bratislavy a my se k němu táhneme jakýmis sklady, vrakovišti a továrnami.

Noční procházku si zpříjemníme návštěvou benzínky, kde si u zabarikádovaného prodavače kupujeme velice pozdní večeři. 

Po chvilce hledání konečně nacházíme naše dnešní ubytování. Dvoulůžkový pokoj nás vyšel každého na 13 eur. Byly tam dvě postele na kterých se dalo spát. Tím bych barvitý popis kutlochu ukončil. Není divu, že ráno jsme vypadli hned po probuzení.

Návrat redakce Fórum Sport do vlasti

Možná je to zhýčkáním z Prahy, ale na hlavním nádraží v Bratislavě bylo téměř nemožné najít obchod, kde by šlo platit kartou, a tak jsem se spokojil se šunkovo-sýrovou bagetou s dresingem. Buď nebyla tak špatná a nebo jsem měl vlčí hlad.

Radek jako téměř v každém obchodě zvolil smrtící dvojkombinaci Kofoly a pochybné bagety. Tentokráte mu to však bylo málo a deset minut zápasil s automatem o čokoládu.

Ten mu nakonec nelítostně vyplivnul horkou černou vodou tvářící se jako čokoláda a strh z karty éčko. Radek chtěl na tuto nezdařilou investici zapomenout, tak to sem píšu, aby nikdy nezapomněl 😀 

Ve vlaku se nestalo nic zvláštního. Se zpožděním a drahou jízdenkou se u Českých drah automaticky počítá. Na psání článků nebyla energie, a tak jsme poselství o našem médiu zvěstovali přísedícímu ukrajinskému páru. 

Už jsem se v životě na fotbal něco nacestoval a výlet na Slovan Bratislava vs Ferencváros řadím hodně vysoko. Miluju velké a vyhrocené zápasy, kde je cítit rivalita a na hřišti jde jakoby o všechno.

Věřím, že zážitek by to byl ještě intenzivnější, pokud by se domácímu Slovanu podařilo postoupit, ale i takhle návštěva splnila veškerá má očekávání.