Nejdeštivější závod v životě? Nevadí, hranice 25 minut padla!

Červnový závod ze seriálu Vaše liga jsem vnímal jako jeden ze svých sportovních vrcholů první poloviny roku. Právě na branické cyklostezce jsem měl zúročit dvouměsíční systematický trénink a pokořit hranici 25 minut. Počasí mi to však věru neusnadnilo…

Branickou trasu silniční pětky znám velmi dobře. Poprvé jsem si zde závod zaběhl na konci dubna. To bylo ještě nanečisto bez startovního čísla. Tehdy jsem si stopnul čas 25:49.

Už tehdy mi bylo jasné, že na hranici 25 minut budu cílit hned v příštích měsících jen co se trochu rozběhám. Začátkem června jsem se na Braník vypravil znovu a tentokrát mi stopky ukázaly 25:25.

Věděl jsem, že závod mne vyhecuje a tu pětadvacetiminutovou hranici pokořím s rezervou. Pokud by vyšel den, myslel jsem si i na čas pod 24:30. Jenže den nevyšel…

Od rána jsem měl spoustu zařizování a musel se tak odpoledne před závodem doma trochu prospat, abych vůbec měl nějakou energii.

Předpověď počasí nebyla příznivá. Už od rána se čekaly silné deště. Startovalo se jako obvykle v 19:00 a ještě na startu vál příjemný větřík. To se však mělo brzy změnit.

Na trať nás vyrazilo celkem 107 běžců a běžkyň. Já se na startu postavil více dopředu, abych neztrácel cenné vteřiny. Právě moje postavení mezi výkonnostně lepší běžce mělo vliv na poněkud přepálené tempo.

Když jsem se po prvním kilometru podíval na hodiny a uviděl čas 4:43, mírně jsem se zděsil. A kromě toho, že jsem se zděsil začalo silně pršet.

Věděl jsem, že musím ubrat, abych se neodvařil. Proto jsem druhý kilometr běžel spíše na dobrý pocit za 5:07. Bohužel jsem se nechytl žádné dobré skupiny, kde by nás bylo více a pomohli bychom si.

Na obrátce jsem měl čas 12:21 a voda začínala dělat čím dál větší neplechu. Na třetím kilometru (14:51) jsem se dal do dvojice s jednou běžkyní a doufal, že si navzájem pomůžeme k rychlejšímu tempu. Jenže jsme spíše drželi.

Měl jsem v hlavě, že bych zkusil na třetím kilometru zrychlit na tempo 4:55, jenže nohy byly z přívalového deště těžké a neběžely.

Na čtvrtém kilometru u Černého koně jsem se podíval na hodinky a uviděl čas 19:53! To mě velmi nemile překvapilo. Zatnul jsem zuby a chtěl jsem poslední kilometr trochu pohrotit. Běžkyni jsem setřásl a vydal se stíhat pána deset metrů přede mnou.

Závěrečný půl kilometr vede stromovou álejí. Tam se cítívám nejsilnější a moje stupnující se tempo dávalo naději, že pána na posledních metrech přesprintuju. Jenže se ukázalo, že nejde o závodníka, ale hobby běžce, který měl zrovna akorát podobnou trasu.

No nic, cílovou rovinkou jsem proběhl osamoceně. Nejbližší soupeř přede mnou o 13 vteřin. Běžky Iva Trnková dostala na posledním kilometru ode mne vteřin 18.

Čas 24:36 je přesně o 4 minuty horší, než je můj osobní rekord z roku 2012! Tehdy jsem běžel na Děkance dráhovou pětku ještě jako součást aquatlonu.

V počasí jaké panovalo tenhle čas beru. Odráží moje aktuální schopnosti, byť tam nějaké rezerva určitě je.