Konečně v cíli! Konopišťský Miniželezňák nadchnul a bavil i na trekovém kole!

Je to tam! Proběhl jsem cílem triatlonového závodu. Vím, říkáte si, že asi nemám velké sportovní ambice.

Jako dávno bývalý sportovec mám, ale když se k pravidelnému sportování vracíte po desetileté pauze proloženou vysedáváním na přednáškách, pitím piva a čekáním na gólovou šanci daleko za hranicí ofsajdu v malé kopané, musíte postupně.

Loni v březnu jsem dostal chuť zdolat pěší pouť do Santiaga de Compostela. Koncem června se tak stalo a Camino zůstane navždy v mém srdci.

Pěší pouť je sice fyzická záležitost, ale jde spíše o mentální vyčištění. Letos v březnu jsem zatoužil zajet si triatlon. To jsem na rozdíl od poutnické cesty už v minulosti vykonal, jenže to se psal rok 2011…

Přihlásil jsem se na červnovou Xterra Prague v Divoké Šárce a v dubnu začal pravidelně sportovat. Běhat chodím celý život, ale v posledních letech to bylo spíše pocitově a tempo hezky do příjemna. Navíc mne často trápila kolena kvůli kterých jsem onehdá s atletikou seknul.

Bohužel, na pražské Xteře mi v cyklistické části rupnul řetěz. Třeba si férově přiznat, že s horským kolem nejsem úplně kamarád, a tak jsem se rozhodl další pokusy směřovat na silnici.

Desetina Ironmana

V sobotu 16.července se v areálu proslulého zámku Konopiště uskutečnily triatlonové závody pro všechny věkové kategorie a sportovce různých výkonnostních skupin.

Triatlon má na Konopišti bohatou historii, která se datuje až do roku 1984. Tedy rokem, kdy měly triatlonové závody v českých zemích své první pokusy. Jezdilo se tu i mistrovství republiky, jenže od roku 2008 nic. Až loni se organizátoři v čele s Luďkem Procházkou rozhodli tuto tradici obnovit.

Dospělí hobíci jako já zvolili závod zvaný Miniželezňák. Název závodu vychází ze závodu železných mužů. Ti se utkávají na tratích 3,8km plavání, 180km cyklistiky a 42,2 běhu.

My jsem absolvovali desetinové vzdálenosti, tedy 380 metrů plavání v Konopišťském rybníku, 18 km cyklistiky zvlněnou trasou na Neveklov a zpět a na závěr 4,2 kilometry běhu v zámeckém parku Konopiště.

Moc proteinu

Na závod jsem vyrážel v půl desáté z Prahy vlakem. Před odjezdem jsem se vydatně nasnídal. K proteinové kaši jsem zhltnul dvě proteinové tyčinky a doufal, že po trati poletím jako Lance Amstrong.

Ve finále se stalo pouze to, že mi bylo celé dopoledne špatně a každou chvíli jsem myslel, že někde hodím šavli. To se naštěstí nestalo a žaludek se těsně před startem uklidnil.

Cestou do dějiště závodu se nestalo nic zvláštního. Jen při ukládání věcí do depa jsem zjistil, že jsem si zapomněl vzít ručník a pantofle, a tak jsem nohy po plavání otíral do mikiny a půl hodiny před startem závodu chodil po areálu bos, jelikož boty byly připravené v depu.

Plav jak musíš

V rámci hobby závodu, kterých jsem byl účastem, vždy platilo, že nepatřím mezi silné plavce, ale ani mezi ty nejhorší. To znamená jediné, mlátím se uprostřed plaveckého chumlu.

Na startovní listě závodu bylo bezmála 200 závodníku a i když pořadatelé rozdělili start na dvě vlny, bojových prvků u bójek neubylo.

Pamatuju si, že jsem chtěl asi 100 metrů zrychlit, jenže to nešlo. Nemohl jsem plavat rychleji, ani pomaleji. Všude kolem mne byli plavci a já byl nucen akceptovat tempo.

Z vody jsem lezl někde uprostřed startovního pole s časem 7 minut 54 vteřin. V depu jsem byl rychlý a brzy tlačil svoje trekové kolo z depa.

Na trekovém kole zázraky neuděláš

Na Xterra Prague jsem si za drahé peníze půjčil top kolo z půjčovny a nedojel. Pro závod na Konopišti jsem vsadil na opačnou taktiku. Vzal jsem si domácí trekové kolo z Decathlonu za sedm papírů a doufal, že dojedu.

Velmi brzy na trati se ukázalo, že i hobby závodníci bývají dobře cyklisticky vybavení. Po rovině jsem šlapal na nejvyšší převod a stejně mne skupinku horších mužů z plavání snadno předjela.

Kopcovitá trať mi na mojí silnější postavu nesvědčí. Kopce jsem jezdil na dvojku s jazykem na vestě. Tak se stalo, že jsem se propadl asi o 30 pozic.

Jel jsem jak nejlíp jsem uměl, ale časem 45 minut jsem za nejlepšími zaostál až o čtvrt hodinu a to je v triatlonu už sakra hodně.

Závěr hodný sprintera

V depu jsem byl zase rychlý a na běh vyrazil po boku dvou triatlonistek. Rozhodl jsem se pro vlažnější začátek a jejich tempo mi vyhovovalo.

V kopci jsem se rozběhnul od dam se odpoutal a vydal se na stíhací jízdu. Na obrátce do posledního kilometru jsem totiž jasně viděl, že mám před sebou pět chlapů na dostřel.

Síly mi nějaké zbyly a já začal brát jednoho po druhém. V sebězích jsem běžel na maximum a na modrém koberci těsně před cílovou páskou jsem přesprintoval i posledního z oné pětice.

Běžecký čas 22:02 s tempem 5:15 na kilometr se mi jeví jako slušný základ do dalších měsíců. Ono je totiž velký rozdíl mezi během a během v triatlonu. Spousta běžců by k tomu mohla říct své.

Závod jsem dokončil na 123.místě v čase 1 hodina 17 minut a 43 vteřin. Umístění je mi jedno, nemá cenu řešit, jestli je člověk sedmadevadesátý nebo stoprvní. Na mojí aktuální úrovni je důležitý dobrý pocit z předvedeného výkonu a ten mám.

Nejhezčí závod v životě

Když jsem po chvilce válení za cílovou čárou vzpamatoval, doplnil jsem energii dvěma jontovými nápoji a ovocem, které bylo pro doběhnuvší závodníky přichytané.

Celkově musím vzdát hold organizačnímu týmu závodu. O závodníky se ať už na trati nebo v místě areálu staralo snad sto dobrovolníků.

Jeden mi před závodem zapůjčil pumpičku na kolo, druhý pohlídal věci, třetí podal jontový nápoj při závodě a tak dále. Smekám.

Když jsem z Konopiště odjížděl, měl jsem hrozně příjemný pocit. Z dokončeného závodu, ale i z celé atmosféry kolem. Triatlon na Konopišti se může v budoucnu vyprofilovat jako nejhezčí triatlonový závod v kalendáři a přilákat k tomuto sportu další nadšence.