Filmový režisér Ayat Najafi: V ženském fotbale je důležitá bojovnost. Těžkých momentů už bylo dost
FOTO: Matyáš Fritscher
Snímek „Fotbal: Přísně tajné“ dokázal, co ostatní neočekávali. Sport už dávno není věčná láska. Je to obrovská hodnota, která dokáže změnit život.
Jedním z lidí, jež o takovém faktu ví, je i Ayat Najafi. Režisér a zároveň hlavní protagonista svého životního díla. Mnohokrát chtěl vyjít ze stínu onoho filmu. Příběhu, který do deseti let změnil práva žen v Íránu.
Vše tenkrát začalo malicherností. Jenomže výsledek už není možné popsat v pár slovech. Doba se mění a šikovné vyprávění může změnit zákon ovlivňující řadu obyvatelstva po dlouhá desetiletí.
Žena či muž. Každý může dělat cokoliv. V otevřeném rozhovoru z festivalu Fotbal je film, odpověděl zkušený tvůrce o své lásce k fotbalu či cestách za svobodou. Tohle je malý pohled na člověka, který vám napoví jedno. Vše je možné.
Kolikrát už jste celý film viděl?
🗣️ Ze začátku hodněkrát, ale potom bylo období, kdy mi to přišlo otravné. Postupem času si člověk všímá veškerých chyb a jeho vnímání na celý snímek se mění. Mezitím byly samozřejmě jiné projekty.
Pamatuji si na rok 2018. Už to budou čtyři roky, kdy jsem prezentoval svůj film v Istanbulu. Po strašně dlouhé době. Tenkrát to byl hodně emotivní zážitek.
Dokument se odehrával v Německu a Íránu zároveň. Jaký byl nejtěžší moment natáčení?
🗣️ Těžké momenty samozřejmě byly. Natáčelo se v průběhu jednoho a půl roku. Občas se něco stalo a museli jsme natáčet. Jindy zase nebyla možnost, přitom byl materiál tak úžasný.
Došlo na věci, že jsme neměli kameramana nebo peníze. V takový moment je třeba improvizovat. Například pro poslední scénu jsme si museli najmout ženu.
Takže jste měli ženu kameramanku, ale přesto nebyla vpuštěna do kabin v průběhu poločasové přestávky?
🗣️ Opravdu jsme dodržovali pravidla, že žádný muž nemohl vstoupit do areálu stadionu. Proto byla pro poslední dny natáčení vybrána žena. Bohužel do kabin nebyla vpuštěna, kvůli zákazu ochranky, která ji nepoznala.
Ve finále jsme si poradili. Byli dva kameramani, jedna žena a jeden muž. Slečna natáčela celý zápas. Druhou kameru měl zase na starosti muž, který nás monitoroval celou dobu před branami areálu.
Jste spokojený, že váš snímek udělal lepší názor na ženský fotbal?
🗣️ Neříkám, že můj film otevřel cestu dalším příběhům. Pokud, ale byla práce odvedená, jak tvrdíte vy, jsem v tom případě velmi pyšný. Přesto vím, že co dělá tento příběh úspěšný, je právě bojovnost žen.
Jak byste film hodnotil dnes?
🗣️ Upřímně? Dva a půl bodu z deseti. (úsměv)
Dobře, to mě trošku překvapilo. (smích)
🗣️ Je to jenom kvůli posledním minutám celého snímku, které mi přijdou naprosto geniální. Z mého skromného názoru mi přijde začátek pomalý… (úsměv) Ne, samozřejmě si dělám srandu. (smích)
Kdyby existoval svět, který je naprosto geniální, můj film může mít tak osm bodů. Takhle je to dle mého názoru průměr. Práce se mohla odvést lépe.
Položím i klasickou otázku. Jak jste se k takové zápletce dostal?
🗣️ Odehrálo se to velkou náhodou. Dělal jsem hosta jednomu žurnalistovi, stejně jako teď vám. (úsměv) Z našeho rozhovoru jsme potom byli velcí přátelé.
Jednou po jeho cestě z Íránu jsem se ho zeptal na největší zážitek, který zažil. On mi řekl, že to bylo při rozhovoru s ženskými fotbalistky. Já to vůbec nechápal, říkal jsem si: „Cože?“
V dětství byla moje rodina velkými fanoušky fotbalu. Navíc jsem chtěl nějakým způsobem informovat o feminismu, protože o tomhle tématu bylo třeba mluvit.
Začal jsem se i kvůli tomu bavit s fotbalistkami, abych vše pochopil. Nechtělo se mi zvát žádné historiky nebo spisovatele. Chtěl jsem natočit autentický film.
To se vám samozřejmě povedlo.
🗣️ V tom případě musím být nejšťastnější člověk a děkuji za vaši chválu.
Byl jste už za svůj život v Praze, nebo je to vaše první cesta?
🗣️ Za svůj život jsem zde byl několikrát. Praha je velmi blízko Berlína, takže pro německého turistu je to skvělé místo na dovolenou. Na světě je těžké najít krásnější místo. Máte úžasné obyvatele.