20. 6. 2024

Triatlon v Horních Počernicích zdolán i s naraženým malíčkem a křečemi!

Po zdárném dokončení Konopišťského Miniželezňáka jsem dostal chuť na další triatlonovou porci. Jako Pražák jsem si nemohl nechat ujít asi jediný silniční triatlonový závod, který se letos v koná v české metropoli.

V neděli 31.7 jsem tak neměl nijak dalekou cestu, i když… závod se konal v Praze Horních Počernicích. To je úplný okraj města a já bydlím na tom opačném.

Po vydatné ovesné snídani jsem vyrazil na kole branickou cyklostezkou na Karlovo náměstí, kde jsem snesl kolo do metra a přiblížil se na Černý most. Odtud jsem musel šlapat zhruba 5km než jsem objevil areál závodu.

Závodit se mělo na klasických sprinterských distancích 750 metrů plavání, 20km cyklistika a 5km běhu. Plavání probíhalo v rybníku Eliška. Tam byl zároveň i cíl závodu a celý areál včetně parkování a regustrace.

Trochu s hrůzou jsem zjistil, že po výlezu z vody nás čeká asi dvou set metrový přeběh do druhého depa. Jenže do kopce. „Nějak bylo, nějak bude,“ pomyslel jsem si a uložil všechny věci do depa. Na rozdíl od závodu na Konopišti už jsem myslel na vše.

Dopředu jsem věděl, že tahle délka triatlonového bude na pomezí mých aktuálních fyzických sil. Přeci jenom jsem s tréninkem začal v dubnu a tohle je pro tělo pořádná porce.

Na start se postavila zhruba stovka závodníků a závodnic. Plavali se dva 375 metrové okruhy s přeběhem. Díky tomu, že první bójka byla hodně vzdálená, pole plavců se pěkně natáhlo. Ve vodě tak bylo více místa.

Bohužel jsem těsně před startem zakopl ve vodě o kámen a šeredně si narazil prst na noze. Bolelo to, ale nebyl čas zkoumat škody.

Klasicky jsem napálil první stovku kraulem a pak udržoval tempo svižným stylem prsa. K mému překvapení jsem byl opět rychlejší než mnoho závodníků, co plavalo kraulem.

Při přeběhu do druhého okruhu jsem toho začínal mít plné brejle. Přeci jenom jsem v posledních měsících trénoval na maximálně 400 metrů.

Z vody – která byla dost kalná, ale teplá – jsem nakonec lezl na 38.místě z 74 chlapů v čase těsně nad 20 minut. Zvykl jsem si, že z vody lezu ve středu plaveckého balíku.

Byť si o sobě myslím, že neumím dobře plavat, právě plavání bývá v triatlonu moje nejsilnější disciplína. Buď je to tím, že je na začátku závodu, kdy mám nejvíce sil, nebo ostatní mají plavecký styl prostě ještě horší.

Ihned po prvních běžeckých krocích směrem k prvnímu depu mě píchlo v lýtkovém svalu. Křeč, jakou jsem už dlooooouho nepoznal. Hodně mě to vyděsilo. „Co když budu muset zvod vzdát?“ děsil jsem se.

Zpomalil jsem a nechal jsem se asi čtyřmi závodníky do kopce předběhnout. V depu jsem si počínal precizně a vyrazil na cyklistiku s tím, že tam lýkový sval tolik potřebovat nebudu, tak snad si před během odpočine.

Snažil jsem se jet na krev, ale cyklistika je moje slabá disciplína. V kombinaci s fórovým trekovým kolem jsem byl odkázán na formu soupeřů. Okamžitě jsem se začal propadat.

Jeli jsme tři okruhy za plně uzavřeného provozu po silnici směr Běchovice – Horní Počernice. Jak to tak bývá, jel jsem celý závod sám. Sobě rovnou výkonnostní skupinku jsem tam neměl.

Bylo chvilku po poledni a v Horních Počernicích panovalo obrovské horko. Na sluníčku mohlo být i kolem 40 stupňů. Dost jsem se trápil a zaznamenal třetí nejhorší čas od konce. Do druhého depa jsem přijížděl mezi posledními deseti.

Až z výsledkové listiny po závodě jsem uviděl, že jsem 20km zajel za 46 minut a 14 vteřin. Téměř stejný čas na podobném traťovém profilu jsem zajel také na Konopišti, jenže tam se jelo pouze 18km – takže zlepšení. Aspoň něco.

Po náročném plavání a úmorné cyklistice už mi na běh mnoho sil nezbylo. Po seběhu z depa jsme kroužili tři kola v Xaverovském háji na kopcovitém terénu.

Hned na první občerstvovačce jsem do sebe kopnul jonťák, ale už v prvním kole mě začaly brát křeče do stehen. Zuby nehty jsem držel pomalé tempo zhruba 6 minut na kilák, abych nepřestal běžet.

Při náběhu do posledního kola jsem byl předběhnut závodníkem ve žlutém triku. Ani jemu závěr závodu nechutnal a do kopce šel. Tam jsem ho předběhl, on se však na rovině po hrázi rybníka dostal zpátky přede mne.

Když do cíl zbývalo zhruba čtyři sta metrů, ucítil jsem, že se na mne dotahuje jiný závodník. Na nic jsem nečekal a z posledních zbytků sil jsem protáhl krok a vida! Závodník ve žlutém triku byl rázem na dostřel. Do cíle zbývalo dvě stě metrů.

Silné finiše mám ještě od dob, kdy jsem se věnoval sprinterským distancím. Toho jsem naplno využil a pouhých dvacet metrů před cílem žlutého závodníka předběhl. O dvě vteřiny. Za cílovou páskou jsem se sesunul.

Běžecká trasa byla asi o více než půl kilometru delší než předepsaných 5km. Tři okruhy v Xaverovském háji jsem oběhl za 31 minut a 12 vteřin, což byl až 67. běžecký čas mezi muži.

Celkově jsem závod dokončil na 69.místě v čase 1 hodina 42 minut a 38 vteřin. Horších než já bylo pouze pět chlapů.

Tady však nešlo o pořadí. Vzdálenosti sprint triatlonu jsem aktuálně mojí fyzickou hranicí a určitě budou i pro příští dvě léta. Rád bych si jednou zkusil a dokončil triatlon na těch olympijských, to má však hodně času.

V cíli jsem pil jako o život. Kelímky z vodou a Kolu jsem bral rovnou po dvou. Pak jsem do sebe dostal několik pomerančů a jeden čokoládový donut.

Byť zcela vyčerpán, čekala mne ještě dlouhá cesta domů přes celou Prahu, takže jsem si přidal dalších zhruba 15km na kole. Pokud bychom doma neměli ten den vzácnou návštěvu, nejspíš bych padnul vyčerpáním. Takhle jsem musel počkat až do večera 😀

Závod se mi celkově líbil a příští rok bych si zde rád vylepšil čas a dojem z výkonu.