Tragický osud Luďka Čajky? Místo NHL v New Yorku přišla smrt v Košicích!

Mohl to být 5. ledna roku 1990 úplně všední zápas. Do konce klání mezi Košicemi a Zlínem chybělo jen 122 vteřin.

Pak přišla chvíle, která změnila hokejová pravidla a hlavně se stala osudnou hráči, jehož kariéra slibovala hodně.

Dnes je to 20 let od tragické chvíle, kdy na košickém zimním stadionu zlínský obránce a reprezentant Luděk Čajka dvě minuty před koncem zápasu dojížděl v souboji s Antonem Bartanusem puk.

Čajka najel do rýhy na ledě, narazil hlavou do mantinelu, poranil si první a druhý krční obratel a poškodil míchu.

Za 40 dní zemřel. Bylo mu 26 let.

Co se vlastně stalo? „Byla to zcela obvyklá situace. Mezi Čajkou a Bartanusem nebyl žádný bezprostřední kontakt. Osobně vylučuji přímé zavinění!“ říkal pro tehdejší Mladou frontu hlavní rozhodčí utkání Dušan Skačáni.

Na vině byla určitě nerovnost ledu. Možná i únava, kdo ví – Čajkovi nejbližší vzpomínali, že ten zápas takřka nestřídal, měl za sebou navíc reprezentační turnaj. Rozhodně pak za to mohlo tehdejší pravidlo o zakázaném uvolnění: aby jej sudí odpískal, musel se hráč bránícího týmu dotknout puku jako první.

Diváci Československé televize vše viděli tentýž večer na obrazovce, Čajkova žena zrovna poslouchala pořad S mikrofonem za hokejem. „Ta slova na mě doléhala zdálky. Jako by v tu chvíli mluvili o někom cizím,“ vzpomíná vdova Renata.

Čajku okamžitě ošetřovali a převezli do košické nemocnice, kde jej čekala dvouapůlhodinová operace. Před ní se ještě krátce probral. Bylo to naposledy.

Následovaly dny smutku, liga odložila 33. kolo. Ale ještě žila naděje.

Ze Sovětského svazu přijel doKošic profesor Rafael Abuziarov, vedoucí speciálního střediska na léčení poruch pohybového ústrojí dětí a mládeže, pomoci se snažili i lidoví léčitelé. Málo platné. „Jeho úraz nebylo s to řešit žádné lékařské pracoviště na světě,“ říkali lékaři.

Čajka patřil do reprezentace, měl bronz z mistrovství světa 1987, zahrál si i na Kanadském poháru. Po sezoně jej čekala smlouva v NHL v New York Rangers. Nedočkal se jí. 14. února zemřel.

To už byly věci dávno v pohybu. Už 9. ledna se sešli představitelé svazu a pojišťovny i reprezentační trenéři se zástupci právě vznikající Asociace hráčů. Ta existovala necelý týden, tragédie Luďka Čajky vše uspíšila: hokejisté dohadovali změny v přestupním řádu, odchody do zahraničí, uzavírání smluv se sponzory.

Pojišťovna pak uznala, že je potřeba vytvořit nové zásady pro úrazové pojištění. „Jen je škoda, že vše muselo zajít tak daleko,“ říkal Petr Bříza, jeden ze zástupců hokejistů.

IIHF pak upravila pravidlo, že se při zakázaném uvolnění musí bránící hráč dotknout puku. Bylo to nové, „Čajkovo“ pravidlo.

„A je dobře, že se změnilo. Hokej je hrozně rychlý, podobné úrazy se mohou stát bez jakéhokoli úmyslu,“ říká Vlach. Pro jeho kamaráda ale změna přišla příliš pozdě.

Vzpomíná se i ve Zlíně, kde po něm pojmenovali místní hokejovou halu, která od roku 1990 nese název Zimní stadion Luďka Čajky.