Jak jsem zažil poločas Věčného derby o Chorvatsko!
Věčné derby! Bitva o Chorvatsko. To je Hajduk Split vs Dinamo Záhřeb na hřišti a Torcida Split vs Bad Blue Boys v hledišti. Každý fotbalový fanatik milující divácký zážitek chce tenhle zápas zažít.
Proč? Vždyť na hřišti se žádný Messi, Ronaldo či jiná megastar neobjeví, epochální fotbal se taky čekat nedá.
Tak proč jsem teda nejel z dovolené v Murteru rovnou domů do Prahy, ale prodloužil si prázdniny výletem do Splitu?
Není to detektivka, nebudu vás napínat. Je to o té vášni v hledišti, o té nevraživosti mezi těmito dvěma tábory.
Derby mezi Hajdukem a Dinamem je derby se vším všudy. Po ultras stránce se jedná o světový top! Návštěva tohoto klání je na pomyslném wishlistu každého ultrasáka. A když dovolenkujete jen 100 kilometrů od místa činu, není co řešit.
Teda trochu je. Moje přítelkyně zrovna nesdílí moje nadšení pro rizikové fotbalové zápasy, ale když viděla, že se těším jak malej Jarda, zkoušela se těšit taky. Těšení a dobrá nálada jí však přešly hned jak jsme busem dorazili do horkem rozpáleného Splitu.
Byl 31 srpen, 12 hodin v poledne a na slunci snad milion. Lístky jsem vyrazili koupit na stadion. Tam přešla dobrá nálada i mě. „Nejsou! Všechno vyprodané,“ sděluje mi paní u přepážky. „Takže jsme se sem jako táhli zbytečně,“ spouští na mě žíznivá a vzteklá Kristýna.
Vyprodáno! Co teď?
Přes net jsem lístky nekoupil, jelikož bych se musel stát členem nějakého jejich fanklubu a navíc mi systém stále ukazoval, že volné lístky ještě jsou. Leč, asi byly jen virtuální.
Smutně se horkem ploužíme od stadionu Poljud. Tak blízko. Tak blízko a nic. Město se mezitím plní davem vášnivých fanoušků z celé Dalmácie.
Hajduk má své fankluby opravdu všude. Všechno co jsem kdy o Torcidě Split četl se ukazuje jako pravda. Je to nejstarší ultras skupina na světě. Vznikla v roce 1950 a funguje téměř jako profi těleso. Má i vlastního mluvčího.
Cestou ze stadionu zvědavě nakukuji mezi paneláky sousedící se stadionem. Právě na těch batoných pláccích se rekrutují noví členové připraveni bojovat za Torcidu. I za vlast jako jejich starší kolegové během občanské války v Jugoslávii před třiceti lety.
Lístek nemám, ale nechci to vzdát. Ještě, že moje Kristýna má pro strach uděláno a v jedné z restaurací mi sehnala velkou papírovou ceduli.
Na její druhou stranu jsem anglicky napsal, že sháním vstupenku. Rozhodl jsem se, že ještě jednou vykonám vyčerpávající cestu na stadion, kde se pokusím získat vstupenku na černém trhu.
Přítelkyně mezitím už rezignovala a prochází obchody. Já vyrážím vstříc poslední naději dostat se na vysněný zápas. Nebo alespoň jeho první polovinu, protože musím stihnout bus do Prahy.
Jak jsem sehnal lístek
Ještě než dorazím před stadion dojde mi, že nápad s cedulí není uplně chytrý. Policie je všude a s anglickým transparentem o prodeji vstupenky vypadám jak volavka na překupníky.
Ti se mi takto logicky vyhnou obloukem. Pracně namalovanou ceduli tedy zahazuji a zkouším chodit davem a vypadat jako zmatený turista co nemá lístek.
Detekuji první černé přeprodeje. Jakmile někdo vytáhne lístky, hned se k němu hrne skupina lidí s vidinou, že na ně zbude taky. Anglicky tu nikdo nemluví. Jsem poslední v řadě.
Uplynula hodina, zápas začíná za 30 minut, ale lístek pořád nikde. Překupníci mizí tak rychle jak se objevili. Začínám ztrácet naději, dávám tomu posledních deset minut.
Před stadionem je mezitím už o dost volněji. Většina už je uvnitř. Zrovna se nic neděje, když se u mě zjeví velmi špinavý hoch a říká mi něco chorvatsky.
Dávám najevo, že nerozumím, na čež vytahuje z kapsy jednu vstupenku. Vytahuju všechny peníze co my zbyly (100 kun = 300 korun). Naštěstí to hochovi stačí a kvapně mizí.
Torcida Split víc než fotbal
Nemůžu uvěřit, jaké štěstí mě potkalo, když se ke mně hrne zavalitý chlapík a ostře ke mně mluví. Hned mi napadá, že mi teď koupený lístek vezme.
Vůbec mu nerozumím. Krčím rameny. Nakonec zakleje a mizí. Uff. Asi myslel, že jsem prodával já. Nevím. Teď už mi to je jedno.
Dívám se na svůj lístek a zjištuji, že vypadá divně. Při frontě u turniketů si začínám být jistý, že neprojdu, ale k mému překvapení se tak děje.
Je deset minut před výkopem a já usedám na horní patra protilehlé tribuny se skvělým výhledem na hřiště i hlediště.
Zápas začíná, ale fotbalově to žádné terno není. Hodně soubojů ve středu hřiště, tvrdé zákroky, plnění taktických pokynů.
Pokukuji tedy zejména po svojí levé straně, kde mám skvělý výhled na sektor, kde se zformovalo tvrdé jádro Torcidy Split.
Jejich blok vypadá opticky skvěle. Velkému počtu ultrasáků odpovídá i hlasité skandování. Burací jako jeden muž.
Když burácí jako jeden muž, normálně mi naskakuje husí kůže. Domácí miláčky včetně českého stopera Stefana Simiče, ženou neúnavně vpřed, soustředí se však i na svého úhlavního rivala Bad Blue Boys.
Těch do slunné Dalmácie nedorazilo tolik, ovšem svůj malý sektor zaplnili slušně a dávají o sobě také vědět.
Dění na tribunách poutá moji pozornost více než samotný fotbal, který je velmi podprůměrný. Ale kvůli němu jsem nepřijel.
Nechávám se unášet tou úžasnou energií z tribun a hltám každý okamžik. První poločas končí bez branek a já musím být zjevně jediný divák z těch 30 tisíc, který už druhou půli uvidí leda na Livesportu.
Bohužel jinak se nedá, přímá busová linka RJ nepočká a já už opravdu musím do Prahy. S přítelkyní máme domluvený pevný sraz ve stanovenou hodinu, jelikož ji jako na potvoru přestal fungovat mobil. Naštěstí se šťastně scházíme a ještě si stačíme něco pokoupit a umýt se v kašně než nasednem do busu směr domů.
Až v buse mě stihne zpráva, že domácí Hajduk Split dokázal svého věčného rivala zdolat 1:0. Dokážu si představit jak se bude té noci v uličkách Splitu slavit až do rána. To už však míjíme hranici města.