28. 9. 2023

Moje Svatojakubská pouť do Santiaga de Compostela v době covidu!

O pěší pouti do Santiaga de Compostela jsem začal uvažovat už v roce 2018, kdy jsem jako redaktor Expresu dělal rozhovor s Čechem, který tuto poutní náboženskou cestu ke slavné katedrále šel až z Prahy.

Krásná představa, ale něco takového nebylo v mém případě ani trochu reálné. Zaměstnání, fyzička, vybavení a hlavně koronavirová pandemie, která svět zužovala už druhým rokem.

K cestě jsem se odhodlal během březnového lockdownu a jelikož se v situace směrem k létu začala zlepšovat, vybral jsem červnový termín. Letenky stály majlant, ale čert to vem.

Vybral jsem si cestu z Porta vnitrozemím, která má kolem 260 kilometrů. Abych to ušel jsem měl přesně 8 dnů.

Před odletem v pátek 18.6 jsem Kristýnu vzal u nás v Plaze na running sushi a vyrazil na letiště. Tam bylo takové prázdno, že něco podobného už člověk asi nikdy nezažije.

Před nástupem do letadla bylo třeba předložit negativní PCR test na covid a mít dýchací cesty zakryty rouškou.

Žádné zavazadlo jsem neměl, všechny věci (2 trička, mikina, bunda, šusťáky, ponožky, láhev na pití, trenky) se mi vešly do menšího turistického batohu Husky, který jsem od Kristý dostal k 27. narozeninám.

Do Porta, druhého největšího města v Portugalsku, jsem přiletěl po 22hodině a vzal si taxík, který mě dovezl na moje ubytování. V malém hotelu jsem ten večer bydlel úplně sám.

Večer jsem ještě ze záznamu zkouknul zápas Česka s Chorvatskem v rámci ME ve fotbale a šel spát.

Hned ráno po snídani jsem se vydal ke slavné katedrále Sé, kde jsem si vyzvedl poutnický kredenciál a definitivně se rozhodl, že půjdu centrální cestou.

Z Porta je totiž možné putovat i po pobřeží, ovšem na vnitrozemni trase se více mění scenérie a člověk tam toho víc pozná.

Tohle jsou moje denní záznamy z trasy, jak jsem je v tu dobu psal.

1. den: Kde budu spát? (Porto – Ribeirão)

Google navigace není třeba, cesta do Santiaga de Compostela je značená na skoro každém rohu. Připadám si jako bych šel bojovku. Většinou jde o žluté šipky a někdy znak mušle hřebenatky.

I tak jsem se asi dvakrát na chvíli ztratil. Počasí je na sportovní výkon ideál, polojasno kolem 20 stupňů.

Skoro všichni místní stále i venku nosí roušky (ty chirurgické, respirátory tu nemá nikdo) Já jdu bez, ale nikdo to neřeší, jelikož jdu sám, jiného poutníka jsem ještě nepotkal.

Problém je ubytování, albergue (ubytovny pro poutníky) jsou často zavřené, hodně jiných penzionů po pandemii neotevřelo. Jsem v oblasti, kde v rádiu 30km funguje jediný! Musel jsem tedy sejít z trasy.

Došel jsem do vesničky Ribeirão, mám v nohách něco kolem 34km a je to cítit. Asi jsem zapomněl, že už 10 let nedělám atletiku. Zítra půjdu asi méně.

2021 je svatý rok a touhle dobou (+ Velikonoce) se očekávaly davy poutníků. Letos i loni to tedy není to tradiční Camino, kde člověk potkává poutníky z celého světa a vyslechne jejich příběhy. To bych rád zažil třeba příště (až půjdu z Francie nebo Prahy) ale teď je to víc o mně, a i to má smysl 🙂

Hotel ve kterém jsem se ubytoval mne stál téměř 40 euro, což je hodně, ale zase tu mám vanu a koupel po těžkém dni přijde celému tělu vhod.

Zbytek večera si volám s Kristý nebo koukám na fotbalové EURO Polsko vs Španělsko. Usnout se mi podaří až kolem 2 hodiny ranní.

2. den: Kamarádi z Německa (Ribeirão – Barcelos)

Kolem 9:30 opouštím svůj hotel v vesničce Ribeirão s vidinou, že se snad někde nasnídám. Je deštivá neděle, nemám cash a míjím jen malé vesničky, kde nic není a pokud ano, neberou karty. Na snídani tedy dojde až po skoro po 10km chůze v době oběda. Slušná ranní rozcvička.

Včera jsem kvůli ubytování trochu odbočil z cesty, takže šipky a symboly vedoucí do Santiaga dnes v první části cesty nevídám. Není to příjemné. Stejně jako včera jdu převážně portugalským venkovem. Výjimečně cesta zahne třeba do lesa.

První poutníci! Cca 10km před městečkem Barcelos, který je mým dnešním cílem, potkávám vůbec první poutníky. Dva kluky z Německa věkem jako já. Chvíli hodíme řeč, ale jdou vyšším tempem. Já mám mezitím krizi, od pasu dolů mě bolí všechno a já se nemůžu rozhodnout co víc 😀

Do ubytovny dorazím kolem 18h a ejhle, oba poutníci z Německa jsou už tam. Jdeme společně na večeři, pak na pivo, sdílíme si navzájem zkušenosti i příběhy.

Zítra pokračujeme zase všichni svým tempem, ale jsem neskutečně rád, že i tuhle stránku Camina jsem si zažil. Je to velmi obohacují potkat a prožít něco s lidmi, které bychom v chodu běžného rytmu života těžko potkali.

3. den: Krize s puchýři (Barcelos – Ponte De Lima)

Říká se, že třetí den na tůře bývá krizový. To jsem pochopil hned ráno, kdy jsem se probudil s puchýřema na chodidlech a vidinou 33km které jsem musel ujít…

Do nejbližší lékárny (400m) jsem se dobelhal. Koupil jsem tam speciální náplastě, ale zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že do Ponte de Lima dojdu.

Po cestách jsem si šinul jak šnek, místo rozjímání jsem se soustředil na bolest a kilometry ubíhaly pomalu.

V Portugalsku se na okrajích měst pohybuje docela dost pouličních psů a jelikož mám ze psů trochu strach, je ta cesta pro mne i stezka odvahy. Jeden větší a agresivnější mě nechtěl nechat projít, no musel jsem počkat až zmizí. Asi jediná černá kaňka cesty zatím.

Z Barcelos do Ponte de Lima jsem nakonec došel až v 9 večer a moje chůze na posledních kilometrech připomínala tu, co má Robokop. Kamarádi z Německa, kteří došli o 2h dříve, objevili super ubytování a to není jen tak.

Většina Alberque je totiž pro malý počet poutníků zavřených, a tak sehnání noclehu není tak jednoduché jako v letech minulých.

4. den: Příroda, koupání a společnost (Ponte De Lima – Rubiães)

Jak byl včera den krizový, dneska vše vyšlo báječně. Ráno jsem si trochu připsal a udělal jsem dobře. Nohy si na puchýře zvykly, ty se díky náplastem začaly hojit. Z Ponte De Lima jsem tedy vycházel kolem 9:30 odpočatý a částečně zgenerovaný.

Cílová destinace byla vesnička Rubiães vzdálená 20km, jenže hned 7km z toho bylo stoupání. Úsek to však byl pro mne zatím zdaleka nejhezčí.

Cesta vedla hlavně přírodou a bylo celý den příjemných 22 stupňů. Dokonce jsem vlezl i do řeky.

Po cestě jsem potkal další poutníky a nejlepší na tom bylo, že jsme se k večeru všichni sešli v jedné ubytovně a dali si večeři.

Lucase a Mattse znám už od druhého dne, Grega a Bryana jsem potkal dnes. U večeře s námi i seděl postarší Španěl, který neuměl anglicky, přesto byl vítán. Části ubytoven pro dámské osazenstvo tu letos zejí prázdnotou, nevím proč.

Ušel jsem již slušný kus cesty (98km) ale do cíle mi stále zbývá 138km.

Jasně, v mysli to beru tak, že cesta je cíl, ale letadlo nepočká, takže do toho musím teď trochu šlápnout. Jsem zvědavý, jak bude vypadat cesta na španělské straně kam se už zítra přesunu.

5. den: Snídaně na farmě a překročení španělské hranice (Rubiães – O Porriño)

Došel jsem do Španělska! Je to zvláštně krásný pocit dojít pěšky z jedné země do druhé. Konkrétně tady jsem přešel velký most přes řeku Espaňa.

Z portugalského Valença jsem se tedy ocitl ve španělském Tui. Nádherné historické město, jenže já pokračoval dál.

Vyrazit na cestu v 7:20 za kohoutího kokrhání byl skvělý nápad. Jít pěšky a sledovat jak se svět probouzí k životu má hodně co do sebe. Matts a Lucas mne po chvíli došli a společně jsme se stavili na snídani v jedné bio farmě, kde servírovali pouze vlastní vypěstované suroviny.

Z maličkého 🇵🇹 Rubiães jsem tedy došel do 20km vzdáleného 🇪🇦 Tui, kde většina poutníků ten den končí. Já však pokračoval dalších 13km do města O Porriño, kde jsem se ubytoval v klasické velké alberque.

Tam pak spí v pokoji třeba 20 poutníků, no teď je kapacita omezena, takže asi 10. Vemte jed na to, že minimálně 2 budou chrápači 😀

Ještě jedna zajímavost z cesty. Na posledním kilometru do Porriña se mi podařilo nějak špatně sejít ze silnice a k mému naprostému zděšení se ocitl přímo uprostřed ghetta pod mostem.

Odpadky, šroty, smrad, zubožená zvířata (psi, kozy, kočky..) a lidi kteří tam žijí. Bál jsem hodně když jsem procházel. Jakože fakt.

Oni na mě však koukali jak na marťana a já tak velmi svižným krokem celé ghetto prošel. Uff, tohle už bych si teda znova nikdy nedal.

6. den: Přibylo poutníků, poslouchám podcasty (O Porriño – Pontevedra)

Zatímco cestou z Porta do Porriña jsem potkal všehovšudy 7 poutníků, jen za čtvrteční úsek do města Redondella to bylo tak třicet.

Je to tím, že se spojily dvě portugalské cesty. Centrální (po které jdu já) a Pobřežní. Chodí hodně Španělů, což mne trochu překvapilo.

Čtvrtkem počínaje bohužel začaly vedra ve kterých se nejde zrovna nejlíp. I přesto jsem to včera hecnul a došel z Porriña až do přímořského města Pontevedra a strávil noc opět v Albergue.

Začal jsem také po cestě poslouchat podcasty, čemuž jsem se do té doby vyhýbal a chtěl být sám pouze s mými myšlenkami.

A co poslouchám? Hlavně něco na téma seberozvoje. Baví mne cokoliv s Jaroslavem Duškem, který má velmi zajímavé pohledy na smysl života vycházející z učení Toltéků.

Občas si dám i nějaký sport, ale po cca hodce zase sluchátka zandavám.

7. den: Vedro a vodopády (Pontevedra – Caldas de Reis)

Jak jsem měl do teď štěstí na příjemné počasí (polojasno kolem 22 stupňů) v pátek jsem si zažil i hic a povím vám hned, že ve 40 stupních na sluníčku se jde fakt špatně.

Jako šnek jsem se šinul. Začalo to velmi pozdním odchodem z Albergue v Pontevedra, kterou jsem v 9:45 opouštěl jako předposlední poutník.

Venku už byl pařák a já byl úplně vykolejenej. Jako tak bývá, když máš blbej den, cesta je jak na potvoru ošklivá. Silnice, beton a otevřené úseky, kam praží.

Původně jsem měl v plánu ujít ten den 40km, ale musel jsem ho po cca pěti ujitých kilácích přehodnotit. Prostě to nešlo, tam jsem bojoval, abych došel aspoň 25km do blízkosti Caldas de Reis.

Nejlepší moment celého dne přišel pozdě odpoledne, kdy jsem skvělé ztratil. Tím myslím, že jsem nedopatřením sešel z trasy a ocitl se u vodopádů.

Samozřejmě jsem se tam vykoupal. Voda jako led, ale v tom vedru osvěžující. Povedlo se mi taky najít nádherný Albergue úplně u samoty a s krásnou zahradou. Jako poutnik jsem tam byl sám, takže pokoj pro sebe.

8. den: Drama s testem (Caldas de Reis – Santiago de Compostela)

Došel jsem! Trvalo mi to přesně jeden týden, 6 hodin a 48 minut, než jsem pěšky došel od katedrály Sé v Portu k té v Santiagu. V nohách mám cca 260km a dobrý pocit z dokončené cesty. Poslední den navíc bylo drama.

Poslední den jsem ušel 45km, což je i můj osobní rekord. Věděl jsem, že musím a měl i štěstí na ideální počasí.

V těch pátečních vedrech by tolik ujít nešlo. A proč jsem musel? Abych se mohl vrátit zpátky do Česka, bylo třeba se před sobotním odletem mít negativní test na covid. Jenže … v Galícii není moc zrovna moc testovacích míst. A ještě o víkendu. 

To jediné, které jsem našel bylo v městečku Milladorio ležícího cca 5 km před Santiagem. Ovšem paní mi dopředu napsala, že jediný termín mají dopoledne kolem 9h. To nepřipadalo v úvahu, jelikož jsem byl ještě v pátek od místa vzdálen 40 kilometrů.

Jet vlakem? I to mne napadlo, ale nechtěl jsem cestu vzdát za žádnou cenu. Chtěl jsem to dojít.

A tak jsem vyrazil brzy ráno, abych se na ono testovací místo v Milladoriu dostal co nejdříve a doufal, že mě ještě vezmou. Poutnickou cestu jsem si zkracoval a šel více podle Google navigace.

V uších sluchátka, oběd za chůze. Tak se stalo, že jsem se do Milladroia dostal kolem půl páté odpoledne. Výsledek? Zavřeno a na telefonu záznamník.

Už už jsem hledal alternativní cestu přes Porto, ale mamka mi poradila, abych se v Santiagu ještě poptal na letišti.

Tam mi paní u přepážky řekla, že nově na cestu do Itálie (přes kterou jsem letěl) mít negativní test nepotřebuji. Sláva. Jeden z mých nejnáročnějších dnů v životě měl na konci happy end.

Vydat se na Svatojakubskou pouť je jedno z mých nejlepších a nejdobrodružnějších rozhodnutí.

Chtěl jsem primárně poznat ten pocit, jaké to je být v cizím prostředí s absolutním minimem věcí a někam putovat jen po vlastních nohách. Nadchlo mě to, takže moje poslední pěší pouť to rozhodně nebyla 🙂

9. den: Odlet domů přes Miláno

Nocleh v Santiagu jsem našel takové velké budově připomínající nějaký starý hospic. I pokoj by tomu odpovídal.

Ráno jsem si přivstal, abych stihl navštívit katedrálu. Na prohlídky jsou tam však i v neděli ráno obří fronty, takže mi nakonec stačilo nakouknout dovnitř.

V blízkém obchodě se suvenýry jsem si pak koupil za 20 euro tričko s motivem cesty. Kolem 12 hodiny jsem pak s Ryanair odletěl do Milána, kde jsem přenocoval a další den se konečně dostal domů do Prahy.