Moderátor Minha: Věřím, že se fanoušci naučí poslouchat sport. Podcasty ukázaly poptávku po Premier League

Mluvené slovo zažívá ve světě renesanci. Hlavně díky podcastům se ukázalo, že o audio projev je stále zájem, a to i mezi sportovními fanoušky. Právě ti už převážně poznají hlas sportovního moderátora Martina Minhy.

Moderátor a tvůrce oblíbených sportovních pořadů Martin Minha v otevřeném rozhovoru pro Fórum Sport popsal cestu ke své profesi. Jak se člověk stává moderátorem? Jak vznikají sportovní rozhlasové projekty? Proč miluje Premier League a co chystá do budoucna?

Jako moderátora jsme vás poprvé slyšeli na rádiu StreetCulture. Byla to vaše první zkušenost za mikrofonem?

Studoval jsem Fakultu tělovýchovy a sportu, protože mým snem bylo dělat něco do fotbalu. Myslel jsem si, že když mi nevyšla kariéra hráče, budu třeba manažér nebo agent. Už při studiu ve druhém ročníku, to mi bylo asi jednadvacet, jsem dostal práci na recepci wellness centra. Součástí areálu byla plavecká škola, ve které se uvolnilo místo trenéra. Vedení mi tuhle práci nabídlo, což pro mě byla velká šance, protože zrovna z prvního ročníku na FTVS jsem měl trenérské kurzy.

Byl jsem tak u rozjezdu ambiciózní plavecké školy, která funguje dodnes. Práce bylo hodně, já jsem ji propadl a i díky skvělému kolektivu mě opravdu bavila. Kvůli ní jsem ale bohužel flákal školu. Některé předměty mi utekly a FTVS jsem tak nedokončil.

Jak plynul čas, chuť po vzdělání brzy přišla znovu. V čem jsem vždycky vynikal byly slohy. Byl jsem trojkař, ale ze slohů měl Minha vždy jedničku. (smích) Tak jsem si řekl, že asi umím psát a zkusím novinařinu. Vybral jsem si Vyšší odbornou školu publicistiky.

Nakonec ale nepíšete do novin, ovšem mluvíte do mikrofonu…

Vlastně jde o náhodu. Opravdu jsem si myslel, že budu píšící novinář, ale nějakým způsobem mi ve škole řekli, že mám hlasové předpoklady, a jestli bych nechtěl zkusit rozhlasovou dílnu. Tenkrát ji vedla Iva Jonášová, zatím poslední šéfredaktorka Radia Wave.

Právě ona měla tenkrát své internetové rádio StreetCulture, ve kterém mi nabídla pořad. Já jsem tím žil, zval jsem si hosty z různých oborů, připravoval se na to víc než na cokoliv jiného. Přitom to rádio poslouchalo maximálně sto, stopadesát lidí. To byly mé první krůčky za mikrofonem.

Od vašich začátků v Českém rozhlase uplynulo osm let. Za tu dobu jste vystřídal více pozic. Která z nich byla nejnáročnější?

Každá měla něco do sebe. Já jsem rád, že to vše šlo od píky. Všechno začalo praxí ve škole. Zmiňované wellness centrum navštěvoval Jiří Kokmotos, dnes vedoucí programu Českého rozhlasu Brno.

Už tenkrát jsem věděl, že je rozhlasák, a tak jsem se mu na břehu bazénu zmínil, jestli by nešla zařídit praxe. On souhlasil a já tak strávil první dva týdny v budově ČRo na Vinohradské. Čas šel dál a po půl roce mi zazvonil telefon. Ozval se opět Jiří Kokmotos, který tehdy pracoval ve vedení Dvojky Českého rozhlasu. Říkal, že se jim uvolnila pozice nočního technika-moderátora. Jednalo se o směny od desíti večer do pěti do rána. Neváhal jsem ani minutu.

To jste hned ze začátku mluvil?

To bylo asi nejtěžší. Člověk si uvědomí, že Dvojka je celostátní a už tenkrát v noci ji poslouchalo klidně třicet až čtyřicet tisíc lidí. To je v podstatě plný fotbalový stadion. Tenkrát jsem toho fakt moc neuměl, neměl jsem sebevědomí a bylo mi dvaadvacet. Vím, že když jsem se v noci přeřekl, nemohl jsem usnout. Člověk to bral hrozně vážně a jsem za to rád. Po čtyřech letech nočního vysílání při studiu jsem se pak postupně dostával do ranního vysílání od pěti do šesti, pak jsem posluchače v roli hlasatele provázel víkendy a nakonec jsem na Dvojce byl součástí dopoledního vysílání.

• 

Jak se vám povedlo dostat do tak nabitého týmu vašeho současného zaměstnavatele?

Tím, že se v květnu spouštěla nová stanice Radiožurnál Sport, byli lidé nadšení do rozhlasu a sportu potřeba. Předtím sportovní redakce Českého rozhlasu zásobovala výhradně vysílání Radiožurnálu a občas regionálních stanic. Teď ale máme jako první v České republice sportovní stanici, která vysílá každý den od šesti ráno do půlnoci jenom sport.

I tady šlo ale v mém případě o náhodu. Daleko dřív před startem Radiožurnálu sport jsme začali pracovat na autorské podcastové sérii Stadiony. Projekt vznikal pro web Můj Rozhlas, ale bylo dohodnuto, že pokud se povede, vysílat se bude i na nové sportovní stanici. Díky tomu jsem měl možnost poznat šéfa sportovní redakce Miroslava Bureše, který mi následně nabídl místa moderátora. Spojení mikrofonu a sportu jsem nemohl odmítnout, a tak teď každý všední den od desáté do patnácté hodiny provázím posluchače nabitým sportovním programem.

A co řadíte mezi vaše nejtěžší projekty? Jestli to byl fotbalový podcast Stadiony nebo fyzicky náročnější Osobák?

Tak Osobák byl rozsahem mnohem menší. Šlo o osm dílů ve stopáži přibližně osmnácti minut. Na druhou stranu to bylo těžší v tom, že se vše točilo v pohybu.

Například jsme měli mikrofony v sauně při natáčení saunových ceremoniálů. S Adamem Ondrou jsem byl v osmi metrech na stěně a i na ni jsme museli zvukově zachytit pokyny a emoce. S Šárkou Pančochovou jsme jezdili na snowboardu ve Švýcarsku. Vše bylo potřeba nahrát. Atmosféru, křupání sněhu, vítr a zároveň můj či její komentář.

Stadiony byly větší. 16 dílů – jeden měl ve výsledku 50 minut, do toho spousty bonusového materiálu. Půl roku jsem noční hodiny trávil střihem. Jsem za to ale vděčný. Poznat prostředí českých fotbalových klubů včetně zákulisí v takové intenzitě byl velký zážitek.

Jaké cíle zatím chystáte u nového projektu „S mikrofonem do Anglie“?

Já jsem chtěl mít vždycky svůj vlastní pořad o Premir League. Jenomže konkurence je v Česku obrovská. Myslím si, že i laťka, kterou nastavil Angličan, je vysoká. Zároveň mám radost, že to ukázalo jaká je v Česku poptávka po Premier League.

S Petrem Mikolandou jsem se viděl poprvé v létě, kdy jsem ho pozval do studia Radiožurnálu sport na rozhovor. Mile mě překvapily nejen jeho fotbalové znalosti, ale i jeho projev. No a když mi šéf řekl, že by se mu líbil pořad o anglickém fotbale, na Petra jsem si vzpomněl.

Proč vás baví zrovna anglický fotbal?

Je to moje srdcová záležitost. Mám část rodiny v Anglii, je to od mala mé největší hobby. Premier League je soutěž, při které – když navštívím některý ze stadionů – zažívám ty největší emoce.

Zároveň si ale uvědomuju, že je těžké dělat podobný pořad dobře. Těch podcastů je v českém mediálním prostoru hodně a třeba můj osobní cíl je neopakovat to, co tu už je. Proto jsme premiéry nechali na pátek. Většina podcastů shrnuje aktuální dění a co se stalo. Já bych to chtěl dělat trošku jinak. Chceme poutat na víkendové zápasy, připomínat události týdne z anglických médií i sociálních sítí. Chceme ale využít i rozhlasového archivu a ostatně i kontaktů. Čas od času chci posluchačům nabídnout exkluzivní rozhovor s bývalým nebo současným hráčem Premier League.

Myslíte si, že bude mít internetové vysílání Radiožurnál Sport větší úspěch, než jakého dosahuje teď?

Takhle – zatím nevíme, jaký úspěch rádio má nebo nemá. Čekáme na první výsledky průzkumu poslechovosti. Osobně si ale myslím, že tady sportovní rádio chybělo. Byla to díra na trhu. Musím říct, že bych za všechny kluky v redakci položil ruku do ohně. Na každý sport máme experta.

I proto si myslím, že jsme tak trošku rádio budoucnosti. Digitální vysílání přeci jen teprve začíná, lidé jsou zvyklí na FM příjem. Za pár let ale už bude DAB+ rádio třeba v autě standartem. Skvělé je, že Radiožurnál sport už teď poslouchá opravdu hodně sportovců i sportovních komentátorů a novinářů.

To jsem se chtěl zrovna zeptat. Byl jste teď pár dnů zpět na dovolené v Lipně a pan Svěcený tam byl taky. Tak mě zajímalo jestli došlo na setkání.

V podstatě šlo o náhodu. My se neznáme, ale dva dny před odjezdem na Lipno mě začal Petr Svěcený sledovat na Instagramu a já ho pak potkal na snídani v hotelu.

Já ho mám rád už od doby, kdy napsal knížku o Milanu Barošovi. Mám ji doma schovanou a je tam podpis jak „Baryho“ tak Svěceného. Takže jsem mu to pak psal v neděli a on mi odepsal, že mě poslouchá každý den v rádiu. Takže o sobě víme.

Jsem v rádiu osm let a zjišťuji jak je v tomhle směru Česká republika malá. Stane se vám – i když nechcete – že o vás lidé ví a vy víte zase o nich. Přitom jste se třeba nikdy osobně nesetkali. Podle mě ale nemusíte každého znát jménem a jít s ním na pivo. Vy víte, že ten dělá to a on ví zase o vás. Jsme malá země. Důležitý je ale jak profesní, tak lidský respekt.

Do vašeho života přišla radost v podobě malé dcery. Můžeme v brzké době očekávat tématiku právě pro dětské publikum? Poslední podcastová série Stadiony k tomu skvěle přistoupila.

Mě by se to strašně líbilo. Já jsem deset let učil malé děti plavat, hlavně předškolního věku. Mám k ním vztah. Nedávno jsem byl jako host na Radiu Junior, mimochodem rádiu kterému také moc fandím. Dnes je těžké se v době tabletů a youtubů prosadit, ale znám rodiče, kteří stále před spaním svým dětem pouští mluvené slovo. Za mě je to dobře a s dcerou to mám v plánu taky.

Sám jste si svoji cestu za ta dlouhá léta vypracoval. Co je dle vás klíčem úspěchu k tomu být moderátorem v rozhlasovém odvětví?

Asi mít v sobě neustále pokoru. Teď možná budu kritický, ale přijde mi, že někteří mladí lidé neumí pracovat s konstruktivní kritikou. Často vidím, že se porovnávají s lidmi, kteří řemeslo dělají dvacet, třicet let. Za mě to není správně. Každý má svou cestu a je třeba jít krok za krokem. Tak to mám alespoň já.