Maratonec Abebe Bikila? Na LOH 1960 v Římě triumfoval bosý!

Černý bosý běžec se blíží strojovým tempem a jak přebíhá cílovou čáru těsně před Konstantinovým vítězným obloukem, špalír jásá a tleská.

Běžec jako by chtěl pokračovat pořád dál. Třeba je zrnko pravdy na legendě, která vysvětluje, proč vlastně tehdy v Římě zvítězil. Možná totiž pořád hledal soupeře s číslem 26.

Není nad to, když sportovec poslouchá trenéra.

Abebe Bikila dorazil do Říma na olympiádu jako vyjevený mladý muž. I sportovně to byl jelimánek. A tak mu dal trenér jediný taktický pokyn: Najdi si číslo 26 a drž se ho.

To číslo měl mít jeden z nejlepších maratonců té doby Maročan Rhadi ben Abdesselam. Měl mít, jenže neměl: před startem si převlékl dres a najednou nesl číslo 185. A legenda vypráví, že jak se Bikila poslušně snažil najít šestadvacítku, předbíhal další a další běžce, až vběhl do cíle jako první.

Nějaká pohádka byla zřejmě zapotřebí, aby tu neuvěřitelnou věc vysvětlila. Před startem Bikilu nikdo neznal, jediné, čím způsobil rozruch, byly jeho bosé nohy. A jak se propracovával kupředu, začali se najednou novináři zděšeně ptát jeden druhého: Kdo to je?!

Nikdo nevěděl. A tenhle pan Nikdo se stal zřejmě největším vítězem her. Jeho bosé nohy fascinovaly svět. Viděl je každý, kdo se díval na televizi nebo filmové týdeníky, protože kameraman je při závodě zabíral v detailu víc než postavy běžců. Ty nohy byly nejen neuvěřitelné, byly i symbolické. Psal se rok 1960 a do těch dvou holých chodidel měkce plácajících o asfalt se ztělesnil převratný a naivní duch doby, kdy černá Afrika získávala nezávislost a snila sebevědomé sny o skvělé budoucnosti. Chudí? Ano. Bosí? Ano, ale vítězní. A tohle byla její první olympijská zlatá.

Ale i s těma bosýma nohama to není tak, jak to vypadá. Bikila totiž vůbec nemusel běžet bos. Od firmy Adidas dostal několik párů běžeckých bot, ale neseděly mu a měl z nich puchýře. Tak se vyplašený trenér Niskanen rozhodl, že ho radši pošle do závodu bosého, jak byl zvyklý. Mimochodem, druhý etiopský maratonec, který skončil sedmý, bos neběžel.

Bikilovi bosé nohy nijak nevadily. Takhle začal běhat už jako dítě z vesnice tak primitivní, že takové byly v Evropě někdy ve středověku.

A možná právě proto vyhrál.

Chlapec z chýše

Narodil se ve vesnici Džato asi šedesát kilometrů od Addis Abeby, ale v té době bylo šedesát kilometrů civilizačně jako šest tisíc. Žádné silnice, jen cesty, žádná elektřina, žádná auta. Když se lidé chtěli někam dostat, chodili.

Anebo běhali.

Autor těchto řádků se tam před deseti lety pokusil dostat, ale v Addis Abebě mu to rozmluvili, protože ani dneska to není tak jednoduché. Lidé v Džatu bydlí pořád v tukulech, klasických kulatých afrických chýších se stěnami z bláta smíšeného se slámou a střechou pokrytou suchou trávou.

Malý Abebe Bikila byl typický chlapec své doby. Otec pastevec, on taky. Denně naběhal spoustu kilometrů, aby našel pro své kozy a krávy dobrou trávu, a pak naháněl zatoulané kusy.

Byla to dobrá příprava, ale to v té době netušili ani největší odborníci. Žil a pobíhal totiž po kopcích v nadmořské výšce přes dva tisíce metrů, a tak se jeho tělo připravilo na velké atletické výkony ve vytrvalostním běhu, protože krev byla schopná lépe okysličovat tělo. Měl to v genech jako spousta obyvatel náhorních plošin východní Afriky.

Když mu bylo deset, uviděl po několikadenní pěší cestě na trh do Addis Abeby, kterou podnikl s matkou, vojáka císařské gardy. Pro chlapce z vesnice to bylo zjevení. Chtěl být jako on. Už měl životní cíl.

A v devatenácti se mu to podařilo.

Otevřelo mu to dveře ke slávě. Ale také ho to málem stálo život, který by z něj vystřelila popravčí četa.

Nejdřív to první.

„Hubení nemůžou vyhrát“

Pro mladého vojína osobní stráže císaře Haile Selassieho to byly nádherné dny. Dobré bydlení i jídlo, a hlavně sport. Fotbal, volejbal, basket. Někdy v roce 1956, to už byl u gardy pár let, se přidala atletika. Mohl za to švédský trenér Onni Niskanen.

A Haile Selassie. Na fotografii vypadá docela bizarně, ale rozhodně mu to pálilo. Neorientoval se ani na Washington, ani na Moskvu, protože věděl, že by za to politicky platil. Oblíbil si Švédy a kromě jiných expertů pozval i skupinu důstojníků, aby založili kadetku a vychovávali oficíry etiopské armády. S nimi přišel i Niskanen jako sportovní instruktor. Všiml si, že drobný a hubený vojín Bikila běhá každý den asi dvacet kilometrů a napadlo ho, že by mohl zkusit maratony. „Běhání bylo pro Etiopany přirozený sport. Ale když jsem ho začal trénovat, běhal jako voják. Byl tuhý. V tomhle směru neměl talent. Musel jsem ho naučit techniku.“

Trenér věděl, že Bikila je budoucí hvězda. Ale Etiopie tehdy měla vytrvaleckou jedničku jménem Wami Biratu. Existují dva výklady toho, proč nejel na olympiádu on, ale Bikila.

První je prostý: zlomil si při fotbálku nohu. Druhý: podcenil kvalifikační závody, šel na ně celou noc z rodné vesnice, a pak ho při běhu chytaly křeče do unavených nohou.

Když císař přijímal olympioniky před odjezdem do Říma, řekl si podle jednoho ze sportovců polohlasem: „Jak můžou takoví hubení lidé něco vyhrát?“

„Hubení lidé“ vyfasovali 150 dolarů kapesného a vyrazili.

Od popravčí čety na vrchol

Když se vrátili, byl Abebe Bikila národním hrdinou Etiopie i Afriky. Při triumfální jízdě ulicemi hlavního města ho doprovázel císař, na autě se vezla obrovská zeměkoule a z ní Bikila kynul davům jako v poválečném filmu sovětský tankista Pražanům.

Panovník povýšil vojína Bikilu rovnou na desátníka a věnoval mu bílého volkswagena brouka.

Ale idyla trvala jen pár měsíců. Sotva císař v prosinci vyrazil na návštěvu Brazílie, jeho nejvěrnější, tedy osobní garda, provedla puč. Byl však potlačen. Bikila se osobně nijak neangažoval, ale podezření padlo na všechny, vinný-nevinný, vše bylo jedno. Mnoho gardistů bylo popraveno, ale Bikilovi dal císař milost, pomohla i přímluva mnoha významných lidí. Říká se, že kdyby Bikila nebyl slavný olympijský vítěz, nepřežil by.

A pak přišla doba největší slávy. Běžec objížděl svět a kromě jediného maratonu vyhrál všechny, které doběhl. Ten nejdůležitější byl samozřejmě v roce 1964 na olympiádě v Tokiu. Opět za neuvěřitelných okolností.

Čtyřicet dnů před startem Bikila běhá jako obyčejně. Náhlá bolest v břiše. Chce ji rozběhat. Nejde to. Kolaps. Převoz do nemocnice: akutní zánět slepého střeva. A operace. S olympiádou je konec.

Možná pro doktory. Pro Bikilu ne.

Za pár dnů na posteli posiluje svaly na nohou a po setmění tajně vyklusává na dvorku. Když přistane v Tokiu, jde po schůdcích z letadla ještě celý ohnutý. Nikdo nepředpokládá, že poběží.

On ano. Běží a vyhraje. O celé čtyři minuty. Když je v cíli, nejásá, v tváři má skoro lhostejný výraz a začne na trávníku dělat uvolňovací gymnastiku, jako by právě skončil s lehčím tréninkem. Neuvěřitelné.

Ale kolem něj vypukne šílenství. Je první, kdo v olympijském maratonu zvítězil dvakrát. Stává se znovu nejslavnějším běžcem světa a nejpopulárnějším Afričanem.

Ne všechno je potom ale zlaté. Žádné podrobnosti nenajdete, ale zmínky ano. Dostavily se obvyklé potíže člověka, který se stane celebritou: večírky, alkohol, ženy.

Výkonnost mu to ale očividně nezhoršilo, takže v roce 1968 jede do Mexika pro třetí olympijské vítězství. Po sedmnácti kilometrech to vzdá. Musí. Zlomená zanártní kůstka. Muselo to hodně bolet. Pokud s tím šel do závodu, klobouk hluboce dolů za těch 17 kilometrů.

A tím závodem jako by se s Bikilou rozvedlo štěstí.

Lukostřelcem z nouze

Rok 1969 s sebou nese těžkou havárii. A opět existují dva výklady, co se stalo. Ten první: vyhýbá se v autě demonstrujícím studentům a řítí se do rokle. Ten druhý: jede k ránu domů (oficiálně od jednotky, kde měl instruktáž, ale mohl to být taky návrat z flámu) a nákladní vůz ho srazí do rokle, kde leží celé hodiny, protože řidič náklaďáku ujede.

Bikila je úplně ochrnutý. Pak přijde operace v Británii, která mu vrátí pohyblivost aspoň do horní poloviny těla. Zbytek života stráví na vozíčku. Už ví, že lepší to nebude.

Trenér Niskanen ho přesvědčí, aby to nezabalil. A řekne mu, aby začal s lukostřelbou. Žertuje, že vyhraje olympiádu i z vozíčku.

Třeba by se mu to i podařilo.

Ale 25. října 1973 Bikila náhle umírá. Krvácení do mozku.

Na jeho pohřbu se sejde 75 tisíc Etiopanů. Jeho jménem je později pokřtěn stadion v Addis Abebě. Dneska vypadá dost ošuměle.

Ale legenda září pořád.