23. 7. 2024

Místo gólů sázel v MLS marketingové nápady. Kubín zanechal ve Philadelphii skvělou českou stopu!

Americkou Major League Soccer poznal z Čechů nejdůkladněji. Syn slavného otce Luboš Kubík mladší dlouho žil svůj sen o hvězdné fotbalové kariéře.

Díky studiu v zámoří se mohl fotbalu i vzdělání věnovat souběžně, když pak profesionální kariéra nevyšla, propracoval s do managementu Philadelphie Union.

Fotbaloví fanoušci jistě vědí, že předloňský mistr z tohoto města v Pensylvánii má ve znaku hada. A právě podobu maskota, hada Phanga, má na svědomí právě Luboš Kubík.

Luboši, jak se stalo, že jste odjel studovat a hrát fotbal do Ameriky?

Můj otec hrál fotbal za reprezentaci, Slavii a ke konci kariéry šel hrát i do Chicaga a Dallasu. Za
mořem si udělal dobré jméno a dostal se i k americkému nároďáku na šampionát 2010.

Doma jsme se tedy o této možnosti bavili. Vždycky se mi líbilo skloubit školu a sport a v Pardubicích na
sportovním gymnáziu se to zrovna ideálně nedařilo.

Začali jsme tedy zkoumat možnosti, jak to udělat, aby to zároveň nezruinovalo rodinný rozpočet. Narazili jsme na Čecha Tomáše Poltnara, který působil v Iowě.

Doporučil nám školu, kde bych mohl studovat. V té době to pro mě bylo naprosto neznámé město. Našel mi rodinu, u které jsem mohl bydlet, pomohl s přestupem a bum, v šestnácti už jsem bydlel v Americe.

Jak náročné pro vás bylo se už v šestnácti letech odstěhovat na druhý kus světa, do úplně neznámého prostředí?

Bylo to skvělé! Samozřejmě, že se vám stýská, je tam ale i ten faktor dobrodružství a zdánlivé
svobody.

Musel jsem mnohem rychleji dospět. Sekal jsem latinu, chodil do školy, dbal na známky a
hrál fotbal.

Věděl jsem, z jakého důvodu mě rodiče do Ameriky poslali, a tak jsem se tomu věnoval naplno.

Původní plán byl takový, že tam pojedu na rok, a pak se uvidí.

Už po dvou měsících jsem ale volal domů s tím, že tady to stoprocentně vyjde a zůstanu tu ještě dlouho.

Líbilo se mi taky to, že střední mají o rok kratší, takže bych maturoval o rok dřív než moji čeští spolužáci. Nejvíc mi ale s rozhodováním pomohlo to prostředí.

Tím, že šlo o menší město, se ke mně všichni chovali moc hezky a se vším mi pomáhali.

Přijali vás opravdu hned mezi sebe? Spolužáci, spoluhráči v týmu a další?

Jasně, byl jsem pro ně asi trochu exot z jiného světa, ale na druhou stranu jsem nebyl jediným
studentem ze zahraničí.

Překvapilo mě, jak se spolužáci zajímali o naši kulturu a poměry v Česku.

Ze začátku mi trochu drhla angličtina, nejvíc v psané podobě, ale snažil jsem se pořád mluvit a ostatní mě opravovali, čímž mě to zároveň učili.

Jaké bylo místní fotbalové prostředí v té době?

Paradoxně musím říct, že horší, než jak jsem byl zvyklý u nás. Trénoval jsem na akademii v
Pardubicích a v té době byla Evropa rozhodně mnohem dál než fotbal v Americe.

Takže jsem přišel do středoškolského týmu a okamžitě byl nejlepší.

Díky tomu mě středoškolský tým půjčoval i mezi muže do týmu ze třetí ligy, kde jsem se mohl pořádně ukázat. To by se mi v Česku v šestnácti rozhodně nepoštěstilo.

Díky tomu jsem mohl fotbalově vyrůst.

Říkáte, že v Americe je sport a studium vždy lépe skloubeno a funguje synergicky, na rozdíl od českého prostředí. Jak to vypadalo konkrétně?

Trenéři středoškolského týmu a týmu ze třetí ligy se dobře znali, pomáhali si a vycházeli si vstříc,
takže jsem mohl trénovat s muži. To by u nás určitě nebylo možné.

To vše zároveň fungovalo dobře se školou. Nic se nepřekrývalo a já si nemusel volit, co vynechám. Stíhal jsem dobře oboje.

Co vám ta doba na střední škole v Americe dala?

Zamiloval jsem si tu středoškolskou kulturu, kterou to prostředí rozvíjí.

Když jsem nedávno posílal mladší sestru na střední školu do Dallasu, prožíval jsem to s ní celé znova.

Každá místní škola dbá na komunitu, sdružuje kolektiv, rozšiřuje jim obzory, ať už jde o navštěvování sportovních akcí, podporování středoškolských týmů, nebo i každoroční plesy a kulturní akce.

Škola má svou identitu, se kterou se studenti chtějí spojovat. Každý hrdě nosí oblečení své školy a rozvíjí se takový ten středoškolský patriotismus.

Já sám pořád mám mikinu ze svojí školy a hrdě ji nosím, když třeba letím do Ameriky.

Kam pak vedly vaše další kroky?

Už po půl roce střední za mnou díky fotbalovým výsledkům začali chodit trenéři z univerzit.

Tomáš mi doporučil univerzitu v Pensylvánii, kde sám kdysi působil.

Jel jsem se podívat na kemp a i když to nebyla kdovíjak velká nebo slavná škola, padl jsem si do noty s fotbalovým trenérem a líbila s mi i akademická část, kde jsem mohl studovat sportovní management.

Škola měla napojení na přední americké profesionální kluby Pittsburgh Steelers z amerického fotbalu, Penguins z NHL a baseballové Pirates.

Nabídli mi plné stipendium, takže hned na konci prvního roku v Americe jsem to s nimi podepsal.

Dneska vím, že jsem se asi ukvapil, protože později přicházeli i další trenéři a já bych si asi zvolil jinak.

Ničeho ale nelituji, protože se následně staly samé skvělé věci.

Pojďme na to, jaké skvělé věci?

Místo v základní sestavě jejich fotbalového týmu jsem si musel vybojovat, ale už v prvním roce se
mi to podařilo.

Měli jsme skvělou partu i studium mě extrémně bavilo.

V létě jsem se vracel do Des Moines hrát za mužský tým ze třetí ligy, protože právě tam jsem se mohl nejvíce ukázat. Ve třetí lize se pohybují hráči, kteří touží po tom dostat se do druhé ligy mezi profesionály.

V té době jste tedy pořád snil o tom, že se stanete profesionálním fotbalistou?

Ano, v té době jsem stále viděl prostor prorazit do profi fotbalového světa.

Jak to dopadlo?

Poté, co jsem dokončil studium, jsem potřeboval stáž v profesionálním sportovním klubu.

Tu jsem si zařídil ve Philadelphii Union, která hraje nejvyšší fotbalovou soutěž Major League Soccer.

Zároveň jsem se dostal do jejich béčka, kde jsem mohl hrát.

Každé ráno jsem byl několik hodin v kanceláři, pak šel na pár hodin trénovat a odpoledne se zase vracel do kanceláře.

Bylo super, jak se mi to podařilo skloubit.

Zároveň jsem věděl, že brzy přijde moment, kdy se budu muset rozhodnout, jestli se vydám na dráhu profesionálního sportovce, nebo zůstanu ve sportovním prostředí z pohledu oboru, který jsem vystudoval.
Kdy jste se nakonec rozhodnul?

Kdy jste se nakonec rozhodnul?

Ve fotbale se mi dařilo, ale jak to tak bývá, když šlo o všechno, shořel jsem.

Na poslední zápas se přišel podívat sportovní ředitel Philadelphie a mně se ten zápas hrubě nepovedl. Pak jsem se dozvěděl, že mě chtějí poslat na farmu do jiného města.

Sice šlo také o druhou ligu, nemohl bych ale souběžně pracovat v týmu MLS.

V té době už jsem tušil, že nějakou velkou díru do světa jako fotbalista asi neudělám, tak jsem si zvolil zůstat ve Philadelphii v marketingu, kde mi nabídli placené místo.

Co jste všechno měl na starosti?

V klubu jsem byl přes tři roky, dvakrát mě povýšili.

Předělali jsme celou marketingovou strategii týmu, který byl v té době relativně mladý.

Oslovili jsme masy nových fanoušků, zlepšili vnímání klubu ve městě, získali podporu menších klubů. A dokonce jsem jim navrhl jejich maskota, kterého mají dodnes, je to had a jmenuje se Phang.

Takže tam po mně něco zůstalo, z toho mám velkou radost.

Pak jsme pomáhali i Bořkovi Dočkalovi, českému fotbalistovi, který přišel do Philadelphie hrát, takže myslím, že česká stopa v tomhle klubu je docela dobrá.

Co vám tohle období dalo do života?

Opravdu detailně jsem pochopil, jak Američani fungují ve sportu.

Mým cílem bylo pomoct americkému fotbalu vyrůst.

Znám evropské fotbalové prostředí, k tomu jsem měl samozřejmě i skrz tátu vždycky velmi blízko.

Tady jsem ale pořádně viděl do zákulisí a načerpal to, že to zdaleka není jen o zábavě.

Zábava, kterou vidí diváci, to už je ten výsledný produkt. Je to ale obrovský byznys a jakmile jsem navnímal, co všechno je třeba udělat zevnitř toho klubu, aby ten výsledek byl takový, že si ho diváci oblíbí, uchvátilo mě to.

Jsem zároveň moc rád, že díky studiu na univerzitě jsem se nemusel už třeba v osmnácti rozhodovat, jestli se budu věnovat škole nebo fotbalu a mohl jsem tohle rozhodnutí řešit až mnohem později.

Co jste dělal po štaci ve Philadelphii?

Další povýšení už bylo v nedohlednu, musel bych další čtyři roky setrvat na stejné pozici a sám v
sobě jsem už neviděl další posun.

Proto jsem se vrátil zpět do Česka, aktuálně pomáhám s americkými vládními zakázkami a k tomu se starám i o mladé fotbalisty a fotbalistky, kteří chtějí jít podobnou cestou, jakou jsem šel já.

Moc dobře si uvědomuju, že bych to měl třeba mnohem snadnější, kdybych se měl v klíčových momentech mé americké cesty na koho obrátit.

Rád tak pomůžu ostatním v celém tomhle procesu. A doporučuju to opravdu všem, kteří chtějí sportovat a u toho studovat a živit obě možnosti na budoucí kariéru co nejdéle.

Zažil jste zblízka americké fotbalové prostředí. Co mají americké kluby navíc oproti těm evropským?

Když jsem přicházel do amerického fotbalového prostředí jako šestnáctiletý kluk, nebylo to
kdovíjaké.

Když jsem pak odcházel z Philadelphie, viděl jsem, jak rapidně se jejich fotbal posunul.

Jasně, v Evropě jsou ligy, kde je pořád kopaná mnohem dál. Anglie, Francie, Německo. Takovou
českou ligu ale předběhla Amerika mílovými kroky.

Mají skvělou strukturu, starají se jak o mužské týmy, tak o ženské, univerzitní, středoškolské i dětské. Na klubové úrovni je zajímá koncept a vize.

Kolik taková Sparta vystřídala za poslední dobu trenérů? Vždycky přijde někdo nový se zajímavou
dlouhodobou vizí, ale pak ho při prvním neúspěchu odstřelí.

Třeba do Philadelphie tehdy vzali trenéra Jima Curtina, tehdy celkem neznámé jméno. Líbila se jim ale jeho vize a o pár let později taky tým vyhrál celou ligu.

V Americe navíc investují do mládeže mnohem víc peněz, než třeba do A-týmu, zatímco v Česku je to hlavní oblast, kde se šetří.