Domácí závod Hodkovičský lesokros a velké zlepšení oproti loňsku!

Tratě v lesoparku Hodkovičky mám proběhané křížem krážem. Běhám zde několikrát do týdne, takže když se loni v termínovce objevil závod na tomto místě, bral jsem účast jako domácí povinnost.

Běh Hodkovičským lesoparkem na 3km patří do seriálu běžeckého poháru Sabzo a jak jsem nastínil v úvodu, běžel jsem tu už loni.

Skončil jsem na sedmém místě v čase 15:23. Cíl pro letošní závod byl tedy jasný. Překonat čas z minulého roku, a to výrazně. Ideálně pod 15 minut.

Na pořadí mi s mojí výkonností zatím nezáleží, protože se pouze odvíjí od toho, jaká se sejde konkurence. A letos byla na startu podstatně kvalitnější než v loňském roce.

Kopcovitou a členitou trať jsem si pamatoval z loňska, ale pro jistotu jsem ji v týdnu před závodem dvakrát proběhnul.

Věděl jsem, že naběháno mám letos výrazně více než tomu bylo touhle dobou v roce 2022, ale poslední týden jsem fungoval s lehčí virózou, takže forma nebyla.

Možná to zní vtipně, ale byl jsem trochu nervózní. Proč, když jde o hobby závod a nikdo ode mne nic nečeká?

Protože jsem věděl, že ty tři kopcovité kilometry v terénu bude pořádně bolet.

Na úterý 4. dubna vyšlo sice chladné (3 stupně) ale zato slunečné počasí a trať se zdála v dobré stavu.

K Altánu, kde probíhala registrace jsem přijel na kole. Zaplatil symbolické startovné 50kč a šel se rozcvičit.

Na startu jsem se postavil do první řady s cílem hned po startu za to vzít. Jenže nohy byly slabé a i přes poctivé rozcvičení mi trvalo se do závodního rytmu dostat.

První část tratě tvořily technické a bahnité seběhy přes kořeny. Věděl jsem, že tady budu silný. Už od startu jsem za sebou táhnul asi pětičlennou skupinu, kterou tvořili čtyři závodníci a vedoucí žena.

Zatímco po rovině mi dýchali na záda, z kopce jsem se jim vždy dokázal o několik metrů trhnout. Po technických sebězích následovala krátká rovinka a obávaný výběh strmého a dlouhého kopce zpět v altánu.

Tady je celá trasa zdokumentovaná 👇

V rovince před kopcem se hned tři závodníci dostali přede mne a na začátku stoupání i čtvrtý. Vedoucí žena tempo skupiny nevydržela a celkově za námi vznikla minutová mezera.

Na vytrvalostní běh jsem pořád hodně těžký, takže kopce nejsou mou silnou stránkou. Tentokrát to však šlo lépe.

Svěsil jsem hlavu, abych koukal do země a rychlými frekvenčními kroky držel konstantní tempo. Na závodníky ze své skupiny jsem nic moc neztratil a na vrcholu stoupání jsem se cítil k mému překvapení dobře.

Následovalo malé kolečko podél straně, kde jsem šel přes prvního závodníka M.Matouška (toho času vedoucího muži mé kategorie do 29 let) a začal stupňovat tempo.

Po výběhu na hlavní a širokou cestu jsem měl ještě další dva závodníky z naší skupinky na dostřel. Čekal nás poslední krátký kopec.

Právě na vrcholku stoupání se mi podařilo dostihnout prvního z nich – J. Holuba. Do cíle vede na Hodkovičském lesokrosu dlouhý 300 metrový seběh po louce a následně široké lesní cestě.

Právě na tuto pasáž jsem šetřil poslední zbytky sil. Při náběhu na cílovou lesní cestu se mi tak podařilo předstihnout i druhého závodníka P. Holuba.

Možná, že jsem rezervoár sil nevypotřeboval docela, protože závěrečným finišem jsem se mohutně dotahoval i na lídra naší skupinky J.Hanouska, jenže ten byl daleko a v cíli byl o pět vteřin rychleji.

Pokud by tam bylo ještě 200 metrů navíc, věřím, že bych ho předběhl taky.

V cíli mi organizátoři zahlásili výsledný čas 14:46!

Zajásal jsem, protože na takový čas pod 15 minut jsem chtěl dosáhnout. Dokázal jsem sám sobě rapidní zlepšení o 37 vteřin, které jsem za ten rok v běhu udělal.

Celkově to stačilo na 16. místo z 61. startujících mužských závodníků. Stejně jako loni mne nepředběhla ani jedna ze (letos ze 13) startujících žen.

Tenhle závod mi za ty dva ročníky celkově přirostl k srdci a i do příštích let se budu snažit o nastolenou tradici, že právě Hodkovičským lesokrosem otevřu na začátku dubna svoji závodní sezonu.

Doma mě čekala Kristýna, která se zrovna vrátila z Ostravy a kacouři s dědou, takže jsme společně pobyli na zahrádce.