22. 2. 2024

Dvojboj na domácím Lhoteckém běhu a poprvé na startu s Kristýnkou i dědou!

V pořadí už 7. ročník Lhoteckého běhu pořádala v sobotu 9. září místní farnost v okolí Lhoteckého lesa. A jelikož trasa závodů vede kolem našeho baráku, rozhodli jsme se zúčastnit.

Já už jsem na startu byl před dvěma lety, když jsem na 2km trase vybojoval druhé místo.

Děda startoval poprvé a pro Kristýnku to byl první běžecký závod v životě!

Všichni tři jsme se rozhodli postavit na start závodu na 2km s tím, že já si v hlavě stále pohrával s myšlenkou druhého startu na 7km trati.

Před závodem jsem se byli s Kristýnkou projet na kole do Zbraslavi. Po příjezdu následoval rychlý oběd a registrace na hřišti místního FC Tempa Praha.

Závod našeho běhu měl startovat až 13:40, takže jsme se všichni ještě vrátili domů a já se svlažil v bazénu. Ten den totiž panovaly opravdu letní teploty.

Na start jsme sice dorazili včas, ovšem celý harmonogram měl velké zpoždění, takže náš běh odstartoval až kolem 14:20.

Kristý mezitím zažívala dosud nepoznané předzávodní stresy 😀

Na startovní čáru se postavilo 25 mužů a 16 žen. Já jsem si stoupl do první řady a Kristý s dědou hned za mnou.

Hned po startu jsem nasadil vysoké tempo a díky chybě několika rychlejších závodníku se dostal na cca sto metrů do úplného čela. Při výběhu z lesa jsem však byl předstižen jedním závodníkem a při náběhu do ulice Klánova už jsem byl čtvrtý.

Závod napálila i Kristý, která následně musela trochu zvolnit.

Při těžkém seběhu k Zátišskému potoku jsem doufal, že si udělám mírný náskok na skupinku běžců za mnou.

Ti mne však uviseli a při následném prudkém stoupání šla hned čtveřice i s jednou holkou přede mne.

Neběželo se mi dobře. Měl jsem zvláštní sucho v puse a nohy byly těžké.

Soupeři se vzdalovali a já už věděl, že stříbro z předloňska neobhájím.

Na zastávce V Zátiší jsem se sice dostal před nejlepší závodnici, nikoho dalšího jsem však na dostřel neměl.

Za mnou se udělal skoro minutová mezera a dvojice závodníku na pátém a šestém místě měla značný náskok.

Závěr jsem tedy tak trochu vypustil a v hlavě si připravoval plán na další start v závodě na 7km.

Do cíle jsem se dostal v čase 11:10, což je o 20 sekund rychlejší než v roce 2021. Zatímco tehdy mi i čas 11:30 stačil na druhé místo, letos jsem se musel spokojit až s místem sedmým.

Traťový rekord nepadl, přesto se běžel nejkvalitnější běh.

Po krátkém vzpamatování v cíli jsem už vyhlížel svoji ženu Kristýnu. Dle mých propočtů měla běžet čas kolem 14 minut.

Přesně tak se i stalo a Kristýna časem 14:02 obsadila čtvrté místo v ženském závodě. Na třetí závodnici ztratila minutu a deset vteřin, ovšem za sebou nechala hned 12 soupeřek.

Společně jsme pak v cíli čekali na dědu. Ten závod dokončil ve svých 83 letech za 18 minut a 8 vteřin. Klobouk dolů, smekám.

Sedmička navrch

Po doběhnutí posledního závodníka následoval závod na 5km distanci. Já začal sbírat síly a regenerovat na vrchol dne v podobě závodu na 7km.

I tady se, pro mě naštěstí, start závodu trochu zpozdil, jelikož pořadatelé čekali na účastníky 5km běhu, kteří si chtěli zazávodit na na sedmičce.

Sám jsem byl zvědavý, co moje tělo snese. Na dvojce jsem se sice úplně nevydal, ale sil jsem taky mnoho necítil.

Na start nejdelšího běhu se postavilo 15 mužů a 7 žen. Hned o začátku jsem držel volnější tempo.

Po seběhu k Zátišskému potoku jsem však stále měl nějaké závodníky na očích.

Sledoval jsem zejména pána se zeleným trikem M.Píšu. Ten totiž už toho dne skončil druhý v závodech na 2 i 5km. Nyní to vypadlo, že byl sil už nemusel mít mnoho.

V ulici Mezi Lysinami jsem se sice dostal před jednoho závodníka, ovšem zároveň šel vzápětí jeden přede mne.

Po výběhu schodů a následném seběhu asfaltkou ulicí v Lučinách jsem si všiml, že jsem na dostřel čtyřčlenné skupiny čítající 3 muže a jednu ženu.

Protáhl jsem krok a na bahnitém terénu při náběhu do lesa jsem se docvakl.

Pospolu jsem však dlouho nevydrželi. Rozhodlo se ve strmém stoupání. Já se z páté pozice svižným krokem dostal na druhé místo.

Na vrcholu kopce jsem nevyužil občerstvovačku a vydal se stíhat V.Jirsu, který mne předběhl v ulici Na Lysinách a v kopci měl nejvíce sil.

Za mnou běžela v pořadí čtvrtá žena. Té jsem se však každým krokem vzdaloval.

Při seběhu loukou se zdálo, že bych V.Jirsu mohl doběhnout, ovšem po obrátce u Retenční nádrže Hodkovičky na začala doléhat krize.

Litoval jsem, že jsem nevyužil možnosti občerstvení na vrcholu kopce a běželo se mi čím dál hůře.

Upínal jsem se k tomu, že pod kopcem u Diagnostického ústavu na mne čekají Kristýnka s dědou, kteří pro mne mají pití.

Děda mi dal do vody multivitamín a ten mne postavil na nohy. Kopnul jsem do sebe kalíšek a kopec vyběhl jak nic.

Zbylých 1,5km se táhlo po rozpáleném asfaltu na plném slunci. V.Jirsa se mi vzdálil natolik, že jsem ho už téměř neviděl a za mnou nebyl absolutně nikdo.

To mi dodávalo klid a sílu do závěrečných stovek metrů, protože bojovat o pozice už se mi v tohle stavu nechtělo.

Nakonec jsem dokončil v čase 42:09 na devátém místě. Za cílem jsem horko těžko sbíral síly, vnitřně jsem však byl na sebe hrdý.