26. 5. 2024

Běhej Lesy Karlštejn s mírnými rozpaky!

Seriál závodů Běhej Lesy jsem zaregistroval zhruba před dvěma lety kdy jsem se vrátil k běhání. Hned jsem si vysnil účast na závodě kolem Karlštejna, kde to znám a mám to tam rád. V minulých letech mi to termínově nevyšlo, pro letošek jsem neponechal nic náhodě a přihlásil se už v lednu. Jak jsem si závod užil?

Po rekordních dubnových teplotách ze začátku měsíce si počasí na sobotu 20. dubna přichytalo poněkud variantu. Zima, déšť a vítr.

Vzhledem k tomu, že závod probíhal na lesní cestě bylo jasné, že bude rozbahněná. I tak jsem však vyrazil pozitivně naladěn. Start mého běhu na 13 kilometrů byl plánován až na 15:20, takže jsem se doma v klidu naobědval a vyrazil na Smíchovské nádraží odkud mě vlak dovezl až ke Karlštejnu.

Jenže start závodu byl v Bubovicích, takže jsem s vděkem využil busového svozu z nádraží, který pořadatelé zajistili za 50kč. Na místě startu jsme byli hodinu předem, což je ideální. Jenže pořadatelé trochu nezvládli dopravní situaci lidí, kteří jeli autem a starty jednotlivých běhů začaly nabírat zpoždění. Pro převlečené a nachystané závodníky tak najednou nebylo kam se ukrýt před chladem a deštěm. Jedinou variantou byla přistavěná Penny jídelna, kde se tísnila hlava na hlavě.

Dal jsem si 30 před startem Corny tyčinku, jelikož by mi oběd asi nestačil. Na trať jsem nakonec vyběhl s druhou vlnou závodu na 13km o cca půl hodiny později. Brzy po startu jsme se dostali na rozbahněné lesní cesty, kde moc dobře nešlo předbíhat.

Horší bylo, že jsem se začal přehřívat a chtělo se mi čůrat:D Na tyhle nepříjemnosti jsem se však snažil nemyslet a postupně se dostával do flow. Trasa by mě i bavila, spoustu cest po kterých jsme zpočátku běželi jsme znal z výletů, ale závodníků na trase bylo zkrátka moc. Brzy jsme začali sbíhat pomalejší běžce z první vlny.

Do kopce a z kopce většina závodníků kolem mne přecházela do chůze, takže bylo těžké je obíhat a někdy i nemožné. Příjemné to nebylo, ale já se snažil držet si svoje. Přeci jenom, jednalo se o můj nejdelší závod v životě, tolik kilometrů jsem naráz ještě nikdy neuběhl.

Mezi 8 a 9km přišel highlight celého závodu v podobě průběhu lomem Velké Amerika, který je většinu roku veřejnosti zavřený. Na to jsem se těšil nejvíc. Spousty běžců se taky dole zastavilo a fotilo byť to byl závod. Já se skoro ani nedivím, byl to zážitek. Já však stále běžel.

Cestou nahoru z lomu jsem poprvé využil občerstvovačku a kopnul do sebe jonťák. Do cíle to bylo 3,5km, sil jsem však měl stále dost. Dokonce tolik, že jsem si začínal myslet na silný finiš a čas pod hodinu a dvacet minut. Zpátky do Bubovic se běželo horem kolem výhledů na lom Velká Amerika jak ho známe a lomu Mexiko. V minulosti jsem tam byl už několikrát, takže jsem věděl, co mě čeká. Chtěl jsem zrychlit, bohužel to nešlo. Na úzkých sebězích se tvořili fronty běžců jak na červení na přechodu. Polní cesta zase byla rozbahněná natolik, že boty se mi obalily blátem a vážily snad tři kila:D Rezignoval jsem na čas a prostě si užil zbytek trasy co to šlo.

Nakonec jsem byl v cíli 12,6km dlouhé trati za 1:22:28 v tempu 6:34 a 300 nastoupanými výškovými metry. Celkem to stačilo na 315. místo ze 1 073 startujících. První třetina, to není špatné, ale vím, že zvládnu víc. Uběhl jsem svojí nejdelší trasu a dodal si odvahu, že třeba takový půlmaraton už pro mě není sci-fi. Po doběhu co cíle jsem dostal medaili, ovoce, vodu, jonťák a vše co bylo třeba. Krásně jsem ještě stihnul poslední bus svoz na Karlštejn a chytil vlak do Prahy.

Závod tedy nemůžu hodnotit špatně, byť menší rozpaky tam jsou. Dojem mi maličko pokazily dvě věci.
1) Hodně špatné počasí – mám rád traily, ale nesnáším bláto. Divný, co? Ale je to tak. Nicméně s tím se nic nenadělá.
2) Daleko víc mi vadilo, jaká to byla masovka – to jsem nečekal. Na úzkých lesních cestách prostě není prostor pro tolik závodníků jako na silničních bězích. Startovní pole se během těch 13km prakticky neroztrhalo, pořád jsem někomu dýchal za krk a někdo zase mě. Ale chápu, je to byznys – víc lidí, víc se vybere.

K organizaci – hodně lidí si stěžovalo a organizátoři se i omlouvali. Nezvládnutá situaci s parkováním, posouvání startů a navíc vedoucí skupinku poslali na trati špatným směrem. Na druhou stranu zase spousta věcí fungovala super od svozu, přes toalety a dostatek občerstvení.

Jestli se zúčastním i v dalším roce nevím, ale rozhodně nevylučuji. Závod má své kouzlo, to musím uznat. Jen mám rád, když mám na trati svůj prostor, což se tady nestalo. Možná jen stačí trochu potrénovat a ostatním závodníkům utéct 😀