Asistent Jiří Chytrý: Máme na Katar? V čem je kouzlo kouče Šilhavého a co mu u repre chybí?

Pro kouzelné příběhy ve světě sportu nemusíte chodit daleko. Jeden z takových se odehrává v prostředí českého fotbalu. Jiří Chytrý je asistent trenéra u národního týmu a už dlouhých deset let drží s Jaroslavem Šilhavým bok po boku. Společně nyní udávají směr nejlepších hráčů, které náš stát nabízí.

V dětství se narodil bez pravé ruky, přesto si dnes plní odvážný sen. Po celý svůj život dělá nejkrásnější sport na světě. S dlouholetým kolegou vedou ty nejlepší hráče Česka.

Vyzkoušel si trénování ve Slovanu Liberec, Jablonci nebo Slavii Praha. Přepisuje historii našeho fotbalu a samotné milníky. V minulém roce se České fotbalové reprezentaci podařilo proklouznout do čtvrtfinále Mistrovství Evropy nebo udolat kvalifikaci do skupiny A v Lize národů.

Ta nejtěžší zkouška se však teprve blíží! Letos v březnu půjde český výběr porve v baráži o postup na MS v Kataru. První na řadě jsou Švédové. Jak situaci kolem reprezentace a postupu na MS vnímá Jiří Chytrý? To vše a ještě mnohem více v exkluzivním rozhovoru pro Fórum Sport.

Musíte být obrovským vzorem pro mnoho lidí, už jenom za to co jste dokázal. S handicapem, který zažíváte máte přes všechny překážky tu nejkrásnější práci. Byl ve vašem životě moment, kdy jste chtěl fotbalu nechat? 

Takový moment byl. Když jsem nevěděl jestli mě bude živit. Bylo to na angažmá v Ostravě. V té době tam byli problémy, kdy klub neplatil výplaty. Tam to bylo existenčně těžké. Muselo se rozhodnout jakým způsobem to bude. Došlo na stěhování s rodinou do Ostravy. Měl tam být služební být, který měl platit tým a dopadlo to tak, že jsme nedostávali ani výplatu.

Proto jsem musel vzít závazek na sebe. Tam došlo k rozhodnutí jak dál. Nakonec jsme se s ženou a synem rozhodli vrátit na Moravu. Pokračoval jsem potom v trenérské kariéře. Tenkrát jsem se vracel k mládeži do Zlína. Bylo to zlomové období, kdy jsem uvažoval o tom jestli to význam má nebo nemá. Rozhodl jsem se pokračovat a samozřejmě jsem za to dneska rád.

Vaše kariéra je spjatá s Kroměříží. Nejprve vše započalo na pozici hráče, kde jste hrával třetí ligu. Později jste se ve stejném týmu přesunul k trénování. Byla ve vás vkládána velká důvěra?

Já jsem končil, protože mě trápili vleklé zranění, asi způsobené právě zdravotním handicapem. Svalové dysbalance a tak dál. Už mě nebavilo hrát na půl, protože jsem nemohl pořádně trénovat, zranění se opakovala. Tak jsem se rozhodnul, že chci dělat něco na sto procent. Proto padlo tak brzké rozhodnutí na přerušení kariéry, než se v tom plácat, když to tak řeknu.

Bylo mi sedmadvacet a po dvou letech jsem dostal první nabídku trénovat profesionálně áčko v Kroměříži. Spousta těch kluků byli pořád spoluhráči, takže to byla výhoda. Troufnu si říct, že jsem měl od těch kluků takový lidský respekt. Věděli kdo a jaký jsem. Nebyl to problém. Přestože jsem měl teprve devětadvacet let.

Člověk potom postupem získává další zkušenosti, vyvijí se a potom to plynule už šlo. V začátcích jsem si u toho tolik jistý nebyl. Říkal jsem si jestli vše nebylo předčasný, ale nakonec to dopadlo dobře.

Takže jak říkáte, měl jste své spoluhráče a rázem bylo vše o něco jednodušší?

Jo, tak tam vše vycházelo. Znali mě dlouhodobě. Hodně kluků z města věděli celý život kdo jsem. Nebylo potřeba nikomu nic dokazovat, ta situace byla daná. Jeden druhého jsme znali na tolik dobře, že se nemusel nikdo navzájem objevovat a předstírat. Bylo jasné, že to bude fungovat. Vše bylo v pořádku.

Už přes deset let děláte asistenta kouči Šilhavému. Jak se zrodila tak harmonická spolupráce?

Já si myslím, že hlavní věc pro tak dlouhodobou spolupráci v branži je, že si musíte vyhovovat lidsky. To fotbalové prostředí je takové specifické, konkurenční a soutěživé. Právě Jarda Šilhavý je takový specifický a mně to sedlo.

Jsme si podobní. Když to tak řeknu nejsme agresivní kariérní tipy a hodně dáme na takovou lidskou stránku. Chceme se o těch věcech bavit. Máme rádi takový demokratický přístup i k hráčům a lidem kolem sebe.

V tom jsme si sedli. On je vlastně ten lidský šéf. A to mi hrozně vyhovovalo. Dalo se s ním o všem bavit. Dal mi prostor pro práci, projevovat se a říct svoje názory. Proto to může fungovat. Nemáte pocit, že jste tam jako nesvéprávná pomocná síla.

On byl na tolik osobnost, že nepotřeboval být jediný kdo má pravdu. A díky tomu, že to byla půl na půl spolupráce, tak mě to obrovsky nadchlo. Proto to mohlo fungovat.

Své nabité zkušenosti máte zažité ve Slovanu Liberec, Jablonci či Slavii Praha. Kde jste zažil na české poměry nejlepší zázemí?

To se nedá říct, kde je nejlepší, protože každý klub má něco. Tahle to říct nejde. Myslím si, že tréninkové podmínky jsou velmi podobné v českých klubech. Dokonce i ve Slavii. Kdybych měl srovnávat třeba tréninkové hřiště, tak ta měla jenom jedno. Zázemí českých klubů není.

My jsme se snažili takhle pracovat třeba ve Slavii. Když to řeknu je jednodušší v těch regionálních klubech vytvořit takovou rodinou atmosféru. S těmi lidmi, hráčemi a okolím. Třeba Liberec je tím pověstný.

V těch menších klubech je to jednodušší, lidí je méně. Kontakt je zároveň bezprostřednější. Ve větších týmech je to zase náročnější. Snažili jsme se pracovat stejně i v Praze.

Hráči vám to potvrdí, v Česku je hodně důležitá atmosféra a ta chemie lidí kolem toho. Když se tohle podaří, tak to často potom přinese úspěch.

S Českou fotbalovou reprezentací se vám pomalu plní sny. Od čtvrtfinále na Mistrovství Evropy nyní půjdete do kvalifikace o Katar. Co berete dle vás jako největší úspěch za dobu trénování?

Reprezentace je určitě nejvíc co může být. Je to takový splněný sen. Jsem za to strašně rád. Neuměl jsem si to na začátku představit, že by to tak mohlo být.

Na druhou stranu k tomu došlo postupným krůčky. Kdyby mi tohle někdo řekl asi před deseti lety, že půjdu k reprezentaci, tak ani nevím co bych říkal hráčům. Ale během té kariéry jsem dvě třetiny kluků trénoval na reprezentační úrovni.

Přišlo mi to potom přirozené a normální, že s některýma jsme hráli evropské poháry a u jiných byl zase titul ve Slavii. Když jsem vstoupil poprvé do reprezentační kabiny, tak vlastně dvě třetiny kluků věděli kdo jsem.

Oni nemuseli objevovat, zjišťovat, protože jsme se znali z klubové úrovně. A to mi hodně pomohlo. Věděli jak pracuju, jaký jsem člověk a tak dál. Tímto to bylo vše jednodušší.

Chci říct hlavně to, že jsem se k tomu svou prací dopracoval. Jsem za vše rád, vážím si toho. Vnímám i to, že to přišlo přirozeně na základě úspěchů. Nebylo to jen tak.

V posledním zápase proti Estonsku jste vedl národní tým vy. Jaký to byl pocit a vidíte se v budoucnu na podobném místě?

Estonsko už bylo třetí zápas. Předtím jsem svoji premiéru zažil ve Skotsku, když byl Jarda nemocný. Potom ještě proti Kuvajtu. Je to samozřejmě příjemný pocit sedět na lavičce reprezentačního týmu České republiky a nést tam zodpovědnost. To musím říct, že jsem si užil všechny zápasy do jednoho. To je opravdu krásná chvíle v té kariéře.

Jak se ptáte. Je to jedna z věcí, kterou si umím představit, ale souvisí právě se spoluprací s Jardou Šilhavým. Mám pořád pocit, že jsme to ještě nevyčerpali. Takže dokud to takhle fungovat bude, tak nemám ten pocit, že bych měl být za každou cenu trenér.

Na druhou stranu, pokud taková situace nastane a zjistili bychom, že jsme dosáhli nějakého maxima, jsem na to připravený. Uměl bych si to představit, ale uvidíme. Pořád máme před sebou nějaké mety, které spolu chceme dokázat. Zatím jsem rád, že je to tak, jak to je.

Myslíte si, že je současná sestava reprezentantů to nejlepší za posledních patnáct let? Přeci jenom na soupisce vídáme jména tipu Souček, Schick nebo Vaclík. A to už zní pro ucho fanouška velmi příjemně.

Jestli se nepletu, tak jsme nejvýše v žebříčku UEFA za posledních patnáct let. Takže si myslím, že to není domněnka, ale holý fakt. Kluci to těma svýma výkony dokázali, že jsou aktuálně v té patnáctileté historii oni ti nejúspěšnější. Já věřím, že ta parta těch kluků je tam oprávněně. Ten tým má potenciál a věřím tomu, že se nám podaří dostat na Mistrovství světa.

• 

Co vás ve vašem životě žene dopředu? Máte nějaké životní motto, které vás hecuje?

Těch bude více. Já jsem rád, že se můžu živit fotbalem, dělat svůj koníček a jsem strašně rád. To motto je asi, že když někdo něco dělá, tak se to má snažit dělat jak nejlépe umí. Rozvíjet se a být v tom tak dobrý, jak jen může. To je věc co se snažím dodržovat.

Když něco dělám, tak se to snažím dělat pořádně. A to jsme se třeba bavili se synem, pro kterého prostě fotbal není priorita. Vydal se jinou cestou, tak to se ženou respektujeme a nevadí mi to.

Před stáží v nároďáku došlo na spekulace ohledně vedení prvoligového týmu. Kde si myslíte, že vás uvidíme v budoucnu za dalších pět let?

Já jsem měl nabídky trénovat prvoligový tým jako hlavní trenér. Jenomže v reprezentaci byla podmínka, že to bude práce na plný úvazek. V té době byl tým v krizi. Tehdejší vedení nechtělo, aby se práce mezi klubem a nároďákem tříštila. Chtěli abychom se na sto procent věnovali nároďáku.

Pomalu teď běží čtvrtý rok. Musím říct, že je ta práce úžasná a baví mě. Zase ale cítím takový odstup od té denní práce. Do budoucna bude určitě zdravé, kdybych byl v té každodenní praxi.

Tu zpětnou vazbu trenér potřebuje stejně jako hráč. Je dobré, když má ten denní kontakt. Ta práce u nároďáku je specifická. Srazy jsou čtyřikrát nebo pětkrát do roka. Práce je hodně analytická.

Musím říct, že začínám cítit potřebu se do té praxe vrátit. Takže pokud bychom postoupili do Kataru a pokračovali u reprezentace, tak bych to určitě konzultoval jak s Jardou, tak s vedením asociace, že to takhle cítím. Pokud ne, splní se to přirozeně, že se vrátíme zpět na klubovou bázi. Je to jedna z věcí, která mě v nejbližší době čeká.

Vysněný tým, který si přejete trénovat?

Hodně se mi líbila Barcelona za éry Pepa Guardioly. Fotbal, který oni hráli byl myšlenkou, dovedností a inteligencí. Tím vším tvořili aktivní hru. Jsou různé styly. Fotbal se vyvijí spíše do toho hodně atletického a agresivního stylu. Je tam hodně presinku. Jedn se o vývoj, který je třeba respektovat. Jenomže tenkrát se mi líbil. Tým, který tam byl ukazoval nádherný fotbal. Ten se mi hrozně líbil. To, že budu trénovat Barcelonu se asi nesplní.

Moje přání je takové, že si umím představit trénování mládeže nebo první ligu. Baví mě fotbal. Nemám vysněný tým jako takový. Můžu říct, že pokud bych vedl nějaký tým jako hlavní trenér, tak je můj sen prezentovat se hrou s míčem, aby byla aktivní dle individuálních schopností nebo spoluprací hráčů. Bude to založené na hře s míčem. Nebylo by to jenom o ubránění prostoru, zfaulování nebo uběhání.

Chci aby to bylo o fotbale. O té hře, kterou mám rád. Podobná prezentace jako Barcelona pod Guardiolou. Tak se mi ten fotbal líbí asi nejvíc.