Andros Townsend: Tohle není příběh zlatého chlapce

Nepiju. Neberu drogy. Nikdy jsem nebyl v nočním klubu. A přesto jsem ztratil 46 tisíc liber jedním klepnutím na svém telefonu. Tohle nebude příběh zlatého chlapce britského fotbalu.

Neklikli jste na fotbalovou pohádku, je mi líto. Znáte jméno
Andros Townsend – malého chlapce z Chingfordu?  Nejdřív musím mluvit ale o jiném Towsendovi, mém bratru Kurtisovi.

Byl o osm let starší, bylo to můj idol. Nejspíš by byl mým idolem i kdyby byl dobrý v matematice nebo poezii, ale náhodou byl dobrý ve fotbale, takže tím se to vyřešilo. Chtěl jsem být dobrý jako on, myslel jsem jen na fotbal.

Byl to můj svět. Když mi bylo sedm, vzali mě do akademie Tottenhamu a Kurtis začínal hrát za profi fotbal. Měl jsem sen, že si spolu jednou zahrajeme v Premier League. Jenže život nefunguje tak jak sníte.

Když bylo Kurtisovi 18 let, byl na cestě na zápas v Lutonu se svými spoluhráči. Měli nehodu. Všichni přežili – až na mého bráchu.

Nesnáším, když slýchám příběhy jiných sportovců, kteří někoho ztratili a dělají, že to byl impuls k jejich budoucím úspěchům. Ztráta mého bratra mě nenaučila tvrději pracovat. Nezačal jsem dávat víc gólů. Byla to jen bolest a bída. Stýskalo se mi každý den a pořád mi chybí.

Když se poohlédnu zpátky po své fotbalové kariéře můžu říct, že jsem vyl vždycky nadaný. ale taky drzý, možná až nafoukaný. Neměl jsem dost životních zkušeností.

Tehdy ještě nebylo tak běžné posílat mladé hráče brzy na hostování, a tak když mě Spurs jako 17letého poslali hrát do třetí ligy, bylo to celkem neslýchané. Z nablýskané klubové akademie jsem najednou ocitl mezi tvrdými chlápky hrající o své hypotéky. Jak to mohlo dopadnout?

Nemyslím to ze srandy když říkám, že hraní v Premier League je svým způsobem jednodušší. Jako dovednostní hráč jste chráněnější, k jídlu máte lososa, všechnu možnou regeneraci. V Premier League můžete být trochu pitomec a nikdo vám opravdu neudělá nic. V League One je to úplně jiné.

V Yeovilu jsme byli v zóně sestupu. Moji spoluhráči doslova hrávali o své živobytí. Jejich auta, jejich domy. Neměl jsem žádnou perspektivu. V jednom ze svých prvních zápasů jsem se dostatečně rychle nevracel a náš obránce na mě křičel: „Vracej se zpátky, vracej se zpátky.“

Co jsem udělal? Řekl jsem mu to, co bych řekl svému spoluhráči z akademie Spurs, kdyby na mě takhle křičel. Poslal jsem ho do p*dele. Jenže jemu nebylo 17, ale 26 a hrál o život. Na hřišti mi nic neřekl. Počkal.

O pauze jsem běžel do šatny, jakoby se nic nestalo. „Možná mi přijde vynadat, možná to řekne manažerovi,“ honilo se mi hlavou. Jenže tohle byla League One, když pošlete do hajzlu svého obránce, nejde to do tisku nebo neobletí to sociální sítě. Přijde do šatny a chce vás zabít.

Přeskakoval jsem lavičky, běhal po šatně a byl jsem fakt vyděšený. Spoluhráči ho museli držet aby mi neublížil. Fakt jsem měl strach. Ani když se podívám zpátky nevím, co jsem měl tehdy dělat.

Poslali nás do Yeovilu s mým nejlepším kamarádem z akademie Spurs. Bydleli jsme v motelu nad hospodou. Všechna jídla co jsme jedli byly z té hospody, protože jsem u nás neměli kuchyň ani auto.

Nejde hrát profesionální fotbal a jíst každý den chipsy a steak. Jednoho dne jsem si v obchodáku koupili elektronický vařič a na něm jsme vařili co se dalo. Neměli jsme v bytě ani dřez, špinavé nádobí jsme myli ve vaně. Takhle jsme přečkali naši první sezonu v League One.

Nevím, možná se jedná o nějaký rekord, ale od svých 17 let jsem během 4 let vystřídal v rámci hostování 9 různých klubů. Většinu času jsme trávil na hotelu, autobuse nebo koukal do telefonu a hrál FIFU. Při tak častém střídání bylo těžké navázat mezi spoluhráči kontakty. Bylo to osamnělé a nudné období.

Na druhou stranu, jasně, živil mě fotbal, nemusel jsem řešit spoustu běžných problémů co lidi řeší, ale je to těžké přiblížit lidem, že i profi sportovci mohou upadnout do depresí.

Když mi bylo 19, vrátil jsme se z celkem neúspěšného angažmá v
Ipswichi. Vlastně to bylo vtipné, protože mým manažerem byl Roy Keane. Měl rutinu. Po každém zápase šel do šatny a každému hráči hezky od plic řekl, co si o jeho výkonu myslí. Nikdy nezapomenu jak přišel ke mně a řekl: „Celý týden trénuješ tak dobře a pak přijde zápas a ty hraješ jako s*ačka.

Bylo to téměř neuvěřitelné, když mě po tomhle angažmá poprvé povolali Spurs abych debutoval v FA Cupu. Doma na White Hart Line.Celý dosavadní život jsme pracoval kvůli tomuhle okamžiku. Byl jsem dítě akademie, už od malička jsem Tottenhamu fandil. Nesnil jsem o tom obléknout dres Realu Madrid nebo Manchesteru United, byl to vždycky Tottenham.

V jedné chvíli jsem dostával kapky od Roye Keana ve třetí lize a o pár dní později jsem vstřelil gól na White Hart Line před zraky své rodiny, dostal cenu Muž utkání a další den se moje jméno objevilo ve všech novinách. Pamatuju si, že hned cestou ze zápasu jsem si googlil svoje jméno a kliknul na každý jeden článek o mně. Ten gól jsem si pouštěl zas a znovu.

Ve své mysli už jsem byl plnohodnotným hráčem Spurs. Chtěl jsem žít svůj sen. Co se stalo o 10 dní později? Klub mě poslal na hostování do Watfordu. Watford. Millwall. Leeds. Birmingham. QPR. Zapomněl jsem nějaký? Zase na mě čekaly hotelové pokoje. Myslím, že tehdy nestal problém.

Začalo to nudou, abych byl upřímný. V jednom z klubů kde jsem hostoval se v kabině často spoluhráči bavili o sázení. Na koně, rugby, cokoliv. Bylo to součástí kultury. Nikdy předtím jsem nesázel, bál jsem se ohrozit svoji fotbalovou budoucnost.

Na svoji první sázku si pamatuji přesně. Bylo to v noci před utkáním a já na netu uviděl jednu z těch reklam, které vás lákají na bezplatnou první sázku. Stáhl jsem si aplikaci a vsadil. Během několika příštích měsíců jsem to už neměl pod kontrolou.

Většina lidí může vsadit 10 libero víkendu a pak už o tom nepřemýšlet. Ale všechno, co já dělám, dělám naplno. Takže pokud mě porazíš ve FIFĚ, budu hrát FIFA nonstop, dokud se nevrátím a nerozbiju tě. Pokud mě porazíš ve stolním tenise nebo šipek, bude trénovat třeba celý měsíc, dokud se nevrátím a nerozbiju tě. Musím být dobrý ve všem, co dělám. 

S hazardem to bylo stejné, kromě toho, že to tak nefunguje. Jen jsem prohrál. Snažil jsem se kopat z díry. Pak jsem byl během mrknutí oka úplně závislý. Pamatuji si, když jsem byl v Birminghamu, bylo to noc před naší play-off semifinálovou hrou. Ležel jsem v posteli a snažil jsem se odpočinout. To byl největší zápas naší sezóny a nemohl jsem usnout. Stále jsem kontroloval svůj telefon a podával více sázek.

Tu noc jsem při jednom zápase prohrál 46 000 liber. 

Myslím, že jsem měl v té době asi 3 000 liber týdně.

To pro mě bylo naprosté dno. Cítil jsem se úplně prázdný. Měli jsem se soustředit na fotbal, věc, kterou miluju, a jediné, na co jsem myslel, bylo: „Jak mohu získat své peníze zpět?“ 

I přes pád na totální dno jsem se nezastavil, dokud mě nechytli. Anglická fotbalová asociace mě obvinila za porušování sázkařských předpisů. Čelil jsem možné hrozbě 12 měsíců bez fotbalu. Když vám může být věc, kterou v životě milujete, odebrána, změní to váš pohled. Jsem tak vděčný, že FA si uvědomil, že se neděje nic škodlivého, a že jsem byl jen hloupý kluk, který udělal chybu. Z 12 měsíců nakonec byly jenom čtyři.

Šel jsem se poradit ohledně mé závislosti na hazardu. A to nejenže zachránilo mou fotbalovou kariéru, ale pravděpodobně mě to zachránilo i jako lidskou bytost. O rok později jsem reprezentoval Anglii ve Webley.

Lidé se ptají, jak to, že se to seběhlo tak rychle, že to zní jako pohádka. Že jsem asi začal pracovat tvrději nebo něco takového. Pravda je, že mě náš tehdejší kouč André Villas-Boas přesunul z levého křídla na pravé.

Když jsem se vrátil z hostování do Tottenhamu, na mé pozici hrál Gareth Bale, přes kterého cesta do základní sestavy nevedla, a tak mě zkusili na pravo. Všechno si sedlo. Někdy je to prostě takhle jednoduché. Připadalo mi to, jakoby se to stalo přes noc. Jednu chvíli se snažíte probít si cestu do Premier League a druhý reprezentujete Anglii.

Vzpomínám si, že mi volala naše sekretářka aby mi řekla, že jsem v nominaci pro kvalifikaci na mistrovství světa. Nemohl jsem jí uvěřit. Když jsem pak o pár týdnů později vešel do anglické šatny a viděl tam sedět Wayna Rooneyho, polil mě studený pot. Nejsem tichý člověk, ale ten den jsem řekl asi dvě slova než jsem opustil Webley.

Té noci jsem skóroval z dlouhého doletu, ale nejvíc si pamatuji, že jsem se po zápase vrátil do svého domu a šel jsem rovnou po schodech do své ložnice. Zavřel jsem dveře a začal jsem vzlykat. Seděl jsem tam dlouho a plakal jsem sám na posteli. 

Když se ohlédnu zpátky, nebyl jsem připraven na všechno, co se stalo po tomto zápase. Četl jsem o sobě vše na Twitteru. Můžete říci, že jej nečtete, ale je nemožné ho zablokovat. Lidé mě stavěli jako dalšího zlatého chlapce. V tu chvíli začal tlak opravdu zesílil. Několik měsíců po debutu v Anglii jsem utrpěl zranění hamstringů, které se v té době nezdálo příliš závažné, ale nakonec to úplně změnilo způsob, jakým běhám. Což nakonec úplně změnilo způsob, jakým hraji fotbal. 

Po tomto zranění hamstringu jsem nebyl tak výbušný, nebyl tak rychlý. Ale bohužel mi trvalo dlouho, než jsem to přijal. Stále jsem se snažil být stejným hráčem, jakým jsem byl v roce 2013. To byl pro mě začátek docela temného času, osobně. Chodil jsem domů a koukal na stará videa a ptal jsem se sám sebe: „Proč nemůžeš takhle znovu hrát?“ 

Nejsmutnější část, které opravdu lituji je to, jak skončily moje časy ve Spurs. Seděl jsem na lavičce, byl frustrovaný. Když víte, že váš čas v klubu skončí, můžete být naštvaný, ale pokud je to váš klub, ten klub, …..byl jsem zničen.

V první sezoně v Crystal Palace jsem musel vyhledat sportovního psycholga a mluvit s ním byla ta nejlepší věc, kterou jsem mohl udělat.

Trvalo mi 19 let, než jsem nastoupil za Spurs a byl to nejpyšnější den mého života.

Trvalo mi 22 let, než jsem reprezentoval Anglii, což byl druhý nejlepší den mého života.

Trvalo mi 28 let, než jsem začal být sám se sebou v klidu.

Nakonec jsem se neukázal být dalším zlatým chlapcem, ale doufám, že jsem se stal lepším mužem.