Zažil jsem nejbláznivější derby Pražských „S“ s trpkým koncem!

Poprvé jsem slovo derby začal vnímat právě v souvislosti se vzájemnými zápasy Sparty a Slavie. Dvou nesmiřitelných pražských rivalů.

Poměrně brzy jsem si vybral na jaké straně barikády budu po zbytek života stát. Přesto, že můj, dnes už zesnulý, děda byl slávista, moje srdce tíhlo už odmala ke Spartě.

Derby pražských „S“ , jak se zápasu běžně přezdívá, je událost, kterou sleduje celá republika, a která se ten den zpravidla dělí na dva tábory.

Nejinak tomu bylo i v sobotu 17. března, kdy bylo na programu již historicky 289. Pražské derby. V Evropě bychom našli jen málo jiných derby, které mají odehráno vyšší počet zápasů.

V předvečer zápasu usínám a další den se probouzím s myšlenkou na zápas. Vlastně na derby myslím už celý týden.

Už na začátku měsíce jsem sehnal 4 lístky přes internetový prodej. Mám v plánu jít s bráchou a kamarády. Lístky do sektoru pro domácí vlajkonoše jsou v prodeji ty nejlevnější, a tak mě jeden  vyšel na sympatických 220 korun.

Na stadion vyrážím s dvouhodinovým předstihem metrem C do stanice Vltavská, odkud jezdí na zastávku Sparta hned několik tramvají.

Vzhledem ke zkušenostem z minulého derby, kdy jsme ve frontě u turniketů strávili půlhodiny a do hlediště se dostali až po úvodním hvizdu, jsme nechtěl riskovat.

S kamarádem Martinem se cestou ke stadionu stavíme místo piva na svařák, jelikož je ten den opravdu psí počasí.

Sněží, fouká studený vítr a je něco málo pod nulou. 45 minut před výkopem máme před fanshopem sraz s bráchou a kamarádkou Monikou.

Mimochodem sparťanský fanshop patří v republice k těm nejlepším.

Je tu rozmanitý výběr suvenýrů všeho druhu a lidé tu opravdu pravidelně nakupují, takže výnosy z prodeje značky má Sparta největší v Čr.

V okolí stadion se pohybuje obrovské množství lidí. Zápas hlásí už deset dní vyprodáno.

Fotbalový stadion na Letné v Praze je už po téměř jednom století domovským stánkem nejslavnějšího pražského fotbalového klubu AC Sparty Praha.

Sponzorským názvem známý jako Generali Arena. Fotbalový stadion na Letné je v provozu už od roku 1917. Stadion o dřevěné konstrukci měl kapacitu až 45 tisíc diváků.

Když však jednoho dne hlavní dřevěná tribuna shořela, začaly se dřevěné  tribuny postupně nahrazovat železobetonovými.

Lístky máme do sektoru D45, který se nachází přímo pod sektorem, kam chodí domácí kotel.

Na Spartě mají vlajkonoši vlastní vchod, který je od ostatních sektorů rázně oddělen, nejspíš i vzhledem k výtržnostem, které sparťanští hools v minulosti natropili.

Fronty se u turniketů netvoří a tak se celkem rychle dostáváme na svá místa. Cestou přispěju dvackou do kasy Ultras Sparta. Vybraná částka se pak použije na výrobu chorea a jiných fanouškovských aktivit. V sektoru je plno a atmosféra je při zpěvu sparťanské hymny přímo elektrizující. 

Stadion je zaplněn, včetně sektoru hostů, který slávisté jako každý rok vyprodali. Prázdný zůstal jen sektor sousedící s tím pro hosty.

Normálně by i tam byli hostující fanoušci, jenže vedení se rozhodlo sektor uzavřít a hostům dát jen 1000 lístků, přičemž v minulosti platilo, že slávisté dostávali lístků dvojnásobek.

Rozhodnutí vedení byla odveta za podzim, kdy náš rival z Vršovic po dlouhých letech porušil tradici a dal nám pouhých 1000 lístů místo obvyklých 1800.

Je to škoda hlavně pro český fotbal. Stojím si za tím, že tribuny mají být plné fanoušků a né vyhlížet prázdnotou. Oficiální návštěva tak tedy činí 17.200 diváků.

Na hřišti se k naší radosti více daří domácím rudým dresům a po úvodní brance Nicolae Stanciu propuká v hledišti euforie, kterou ještě umocní vlastní branka Součka. Sparta vede 2:0 a sektorem zní pokřik „Jude Slavie“,a ten sparťanský pokladník věru nemá rád.

Lehce fašistcký pokřik, který se stal už jakýmsi folkórem české fans scény, je fotbalovými orgány tvrdě pokutován. Stejně tak je ale pokutován i pokřik „Smrt Spartě“, který se zase lyne ze sektoru pro hosty. Ani v našem sektoru nechybí pyro, které trochu rozehřeje zmrzlé fanoušky.

Teplota klesá, nálada v hledišti je však stále lepší, jelikož ještě do přestávky se znovu trefí Stanciu a poločasové skóre 3:0 vypadá jak z říše snů.

Věděli jsme, že bude ten den chladno, ale jak se s přibývajícími minutami ochlazovalo, drkotal sem zuby čím dál více. Možná vůbec nejmrazivější zápas v hledišti v mém životě. Prohlásil jsem, že pokud by to nebylo derby, zůstal bych kvůli počasí doma 😀

O poločase by přišla vhod teplá klobása se svařáčkem, ovšem na celý sektor pro vlajkonoše je jen jeden stáneku kterého se tvoří šílená fronta. Zůstávám tak na svém místě a alespon si popovídám s kamarádkou.

Do druhého poločasu nastoupí bohužel úplně jiná Sparta. Zalezlá, bojácná a neaktivní.

Dvacet minut před koncem přichází snížení a deset minut před koncem střílí slávistický stoper Deli kontaktní branku a v hledišti už jen trneme, zda slávistický nápor do závěrečného hvizdu přečkáme. Nakonec se naplní nejhorší možný scénař.

Minutu před koncem srazí Štětina ve vápně Tecla a po konzultaci s videorozhodčím je nařízená penalta na sparťanskou bránu.

Kapitán hostí jí promění a nemožné se stává realitou. Sparta neskutečným způsobem prohospodařila tří brankový náskok.

V našem sektoru, ale i v sektorech ostatních (s vyjímkou toho slávistického) zazvládne společně se závěrečným hvizdem zděšení, marnost a zmar.

Vběh fanoušků na hřiště, jako se tomu stalo po prohraném derby v září 2016 se sice nekoná, ale naštvanost a pískot domácích fans nezná mezí. Spoustu z nás vůbec nemůže uvěřit tomu, co se právě stalo. Bod je v téhle situaci málo.

Mizérie pokračuje a Sparta klesá na 6. Místo, již nezaručující evropské poháry. Hráči po zápase mluví o nejhorším zápasu kariéry.

Já osobně pocituji absolutní bezmoc. Zažil jsem na Spartě už hodně špatných momentů, ale pocit, se kterým jsem toho večera opouštěl sektor, byl asi  ten nejhorší. 

Slávisté pochopitelně slaví a většina z nás na to nemá žaludek poslocuhat jejich oslavné chorály. Diváci dnes opouštějí svoje místa velmi rozčarovaní, a to, že v tom mrazu většina z nás promrzla na kost, je jen slabá nepříjemnost oproti pocitu dál trvající mizérie milovaného klubu.

Ze stadionu jdeme s bráchou na Vltavskou pěšky, jelikož tramvaje jsou přecpané, navíc cesta pěšky trvá jen kolem 15 minut. Ani jeden nemůžeme pochopit, co se to dneska stalo, ovšem oba víme, že žádná mizérie netrvá věčně a že trápení Sparty prostě jednou skončí.

Budu, ostatně jako každou sezonu v posledních letech, doufat, že skončí právě touto sezonou a že ta další je už naše. Vždyť na titul čekáme už od roku 2014, a to je na klub velikosti Sparty zatraceně dlouhá doba.