Tom Byers aneb zajíc, který utekl a vypálil hvězdným atletům rybník!

Každého, kdo rád sleduje přenosy z velkých atletických meetingů to někdy muselo napadnout. Co kdyby závodník, který má rozbíhat tempo hlavním favoritům, ze závodu neodstoupil a nakonec vyhrál?

Tak zvaní ‚vodoči‘ jsou totiž placení jen za to, aby závod doběhli jen do půlky či tří čtvrtin v čase, aby hlavní hvězdy mohly útočit na rekordní časy.

Po splnění svého úkolu toho mají tak akorát dost, aby vyběhli z dráhy a své účinkování ukončili.

Kdyby náhodou chtěli pokračovat, jejich výkonnost není taková, aby ohrozila ty nejlepší. Ne, tito zajíci velké závody prostě nevyhrávají.

Jenže ono se to přesto stalo.

Každoroční meeting v Oslu, zvaný Bislett Games, je už od 60. let jedním z největších závodů sezony.

Rádi ho mají především běžci na středních a dlouhých tratích, kteří zde v příjemném klimatu uprostřed severského léta pravidelně dosahují fantastických časů.

Také závod na 1500 metrů v roce 1981 měl ty nejvyšší možné ambice. Na startu se s výjimkou zraněného Sebastiana Coea, sešla kompletní světová špička.

Byl tu další Brit, mladičký Steve Cram, olympijský vítěz z roku 1976 Novozélanďan John Walker i vůbec největší hvězda Steve Ovett. Ten dokonce ohlásil pokus o překonání vlastního světového rekordu na této trati.

Pomoci mu v tom měl 26letý americký závodník Tom Byers. Tempař, který měl osobák o nějakých 7 vteřin horší než Ovett a jehož jako pacemakera využívali v té době poměrně často.

Byers šel do vedení už po padesáti metrech a dělal přesně to, co měl. Běžel tempem, které umožňovalo pomýšlet na světový rekord. Ten měl v té době hodnotu 3 minuty 31 vteřin a 36 setin.

Favorité vzadu však jeho tempo neakceptovali.

Startovní pole bylo tak nabité, že se favorité raději zaměřili na taktickou bitvu o vítězství a světový rekord nechali plavat. A tak se Byers, který se snažil poctivě držet domluvené mezičasy, pořád vzdaloval.

Při náběhu do posledního kola, kdy měl původně Byers odstoupit, měl náskok už 70 metrů.

Tom Byers později vzpomínal, že když se 400 metrů před cílem otočil, a za sebou nikoho neviděl, napadlo ho, že může vyhrát. A tak pokračoval v závodě.

Jenomže zbytky sil mu rychle ubývaly a jeho náskok se doslova ztenčoval každým metrem. Když vbíhal do cílové rovinky, zbývalo z něj jen 30 metrů a za ním běželi ti nejrychlejší středotraťaři světa, kteří se celý závod šetřili právě na tento finiš.

Diváci, kteří poznali, že jsou právě svědky něčeho nevídaného, freneticky tlačili Byerse do cíle. A on, úplně vyčerpaný, nakonec uhájil těsný náskok 52 setin před druhým Stevem Ovettem.

Poslední kolo zaběhl Ovett skoro o 9 sekund rychleji, ale ani to nestačilo. Neznámí americký běžec se stal hrdinou meetingu.

Později na to s úsměvem vzpomínal asi takhle: „Aspoň na jeden den jsem si zkusil jaké to je být hvězda.“

Byl to jeho životní závod. Výsledek, k jakému se už nikdy ani nepřiblížil. To, co toho večera dokázal, bylo nádherné. Takový malý zázrak