Komentátor Michal Jinoch: Internet je cesta, jak dostat sport k mladé generaci
Twitter: @jinochmichal
Rodák z východních Čech má v osmadvaceti letech přes deset let zkušeností ve svém oboru. Komentoval prestižní finálové zápasy fotbalové Ligy mistrů nebo loňského světového šampionátu v Kataru. Dlouholetá dřina se stává pohádkou.
Když se vaše práce stane koníčkem. Krásná realita, o které může dlouze povídat Michal Jinoch. Sportovní komentátor televizní stanice NOVA.
Jako mladý kluk se zúčastnil soutěže, která mu změnila život o sto osmdesát stupňů. Z domácího komentování počítačové hry FIFA zamířil až sem.
Po první dekádě své práce má za sebou moderování nesčetného množství společenských akcí a sportovních klání. Dokáže si udržet přehled ve více sportech. Jeho hlas vás okamžitě uchvátí.
Ve svém nabitém programu si našel čas a odpověděl mi na pár dotazů ohledně jeho života.
Jak se vypořádává s nervozitou nebo kam má do budoucna namířeno? Tohle a více v exkluzivním rozhovoru pro magazín Fórum Sport.
Co zatím berete jako Váš největší vrchol v kariéře komentátora?
Určitě musím říct obecně rok 2022. Byli jsme u všeho podstatného.
V květnu jsme jeli do Paříze na finále Ligy mistrů, které jsme komentovali přímo ze Stade de France. Pak jsme s Plzní létali na Ligu mistrů, podívali se a komentovali z Camp Nou či San Sira.
Dostal jsem se také na NHL v Praze a na závěr třešnička v podobě mistrovství světa. Těžko se to bude překonávat.
Kromě toho máte velkou zálibu ve videohrách. Měl jste příležitost moderovat MČR v Počítačových hrách 2015. Chcete se v budoucnosti více zaměřit na moderování před diváky?
Já si naopak myslím, že tohle už mám spíš za sebou. Moderoval jsem spoustu akcí, nejen v roce 2015. Byla to skvělá zkušenost.
V gamingu jsem se pohyboval roky, posbíral spoustu přátel, známých a hlavně zkušeností. Ukázal jsem si, že se nebojím vystupovat před lidmi. Že mi nepřekáží ani velké davy.
Dá se říci, že nebýt počítačových her, určitě bych se nedostal tam, kde jsem teď. Ale doba se posunula, já mám priority jinde. Moderování mi nevadí, kdyby nějaká nabídka přišla, určitě bych ji zvážil. Ale priorita je určitě komentování.
Nervozita, asi největší nepřítel mnoha reportérů. Jak na Vás působila a co Vám pomáhalo?
Já nikdy neměl problém s nějakou velkou nervozitou. Ono když nic nepodceníte a poctivě se připravujete, tak se vlastně nemůže ve většině případů nic špatného stát.
Samozřejmě, že když jsme šli s Vojtou Tichavou komentovat finále Ligy mistrů nebo mistrovství světa, byla tam taková ta zdravá tréma, která je podle mě spíš ku prospěchu věci.
A když přijde? Když jsme na to dva, je fajn si to přiznat. Promluvit si o tom a vzájemně se uklidnit. Je to prostě jen další zápas, kterých jsme komentovali stovky. Když jsem na to sám, je to podobné.
Většinou stačí prvních pár minut a jakmile člověk začne mluvit, už na to ani nemyslí. Samozřejmě že pomůže, když je ten zápas od začátku “koukatelný” a strhne nás dění na hřišti.
Dveře do světa sportovní žurnalistky Vám otevřela soutěž „Staň se komentátorem“ od společnosti Tipsport. Jak to tenkrát všechno probíhalo?
Musel jsem nahrát ukázku komentáře ledního hokeje. Pak probíhalo hlasování, ve kterém jsem jednoznačně vyhrál.
Za odměnu jsem pak mohl komentovat na TV Tipsport zápas extraligy. Tehdy byla výluka, takže to bylo okořeněné o hráče NHL.
Docela se mi to povedlo, na to, že to byla první zkušenost s reálným sportem. Bylo mi řečeno, že budu doporučen. Říkal jsem si, že to přijde třeba za pár let. A ono to přišlo za týden a já začal pravidelně komentovat.
Přes deset let máte příležitost komentovat významné sportovní klání, právě díky ikonické soutěži od sázkové kanceláře. Co Vás tenkrát naučila?
Hlavně jsem si poprvé uvědomil, jak je vlastně hokej rychlá hra. Když na to člověk kouká jako divák, není to tak zřejmé.
Jakmile má člověk sledovat všechno dění na ledě a kolem něj a ještě to komentovat, máte pocit, že je ten zápas za půl hodiny pryč.
V dnešní době je velmi populární produkovat „podcast“. Máte v plánech něco podobného?
Měli jsme v plánu něco odstartovat právě s Vojtou Tichavou před mistrovstvím světa, ale žel na to během příprav nezbyl čas a priority byly prostě jinde.
Já jsem aktivní na TikToku, kde se snažím poukazovat na pozadí naší práce a má to úspěch. Možná, že se brzo nějakou formou přidá i něco dalšího. Rozhodně tomu nezavíráme dveře.
Co je podle Vás v dnešní době nejdůležitější pro mladého novináře, který chce ve světě sportu zabodovat jako Vy?
Neomezoval bych to jen na roli novináře. Obecně mi přijde, že dnes ta generace kolem osmnácti, dvaceti let má pocit, že jim všechno spadne přímo před nos.
Samozřejmě se najde spousta výjimek, rozhodně bych nechtěl generalizovat. Chtěl bych tím říct, že je důležité se seberealizovat.
Začít si klidně i s nějakým vlastním projektem, blogem, nebo třeba profilem na sociálních sítích. Člověk si zaprvé ukáže, jestli by ho ta daná činnost opravdu bavila a zároveň začne získávat praxi.
Důležitá je také pokora. První úspěch ještě neznamená, že přijdou další. Co se týče novinařiny, nebudu říkat, aby lidi nutně šli na žurnalistiku.
Já ji také neabsolvoval a nějakým způsobem jsem se na tuhle pozici dostal. Ale byla to těžká cesta, kdy jsem obětoval spoustu času, ve velké části osobní život a trvalo roky, než jsem se probojoval tam, kde jsem.
Co se týče konkrétně práce sportovního komentátora, je to celoživotní studium. Nikdy si nedovolím říct, že už to umím. Každý zápas nás totiž dokáže naučit něčemu novému. V tom je sport krásný.
Přes jedenáct let jste hrál házenou. V čem tam vidíte paralely mezi oblíbeným sportem a fotbalem?
Nikdy jsem ji nehrál vrcholově. Ale i v “pralese” jsem poznal, co je to týmovost.
To mají oba sporty společné. Můžete mít v týmu skvělou individualitu, ale jakmile nefunguje tým jako celek, je vám to k ničemu.
V minulosti jste měl zkušenosti s internetovým pořadem. Chcete po letech začít dělat něco podobného přímo pod Vaši taktovkou?
Internet je určitě cesta, jak sport dostat k mladé generaci. Jak už jsem říkal, mně momentálně stačí TikTok. Už tak to žere spoustu času. Ale kdo ví, co přijde.
Máte velký vztah k esportu. Jak velký potencionál u něho ještě vidíte?
Popravdě mě moc nebaví diskuze o tom, zda esport patří na olympiádu. Zaprvé esport olympiádu k životu nepotřebuje, za druhé si také myslím, že by se esport neměl plést do vrcholového sportu jako takového.
Samozřejmě jsem schopen posoudit, kolik práce dá být nejlepším hráčem v dané hře.
Také jsem si tím prošel ve fifě. Deset let zpět jsem byl v top 8 hráčů na CZ/SK scéně. Stejně jako v klasickém sportu, i u počítačových her musíte prokázat spoustu dovedností, abyste měli možnost srovnávat se s nejlepšími. Kdo to dokáže, má u mě respekt.
Dneska to je i o fyzické připravenosti. Protože pokud člověk není ve formě, negativně to ovlivňuje i psychiku, reflexy a kritické myšlení. To všechno je i ve virtuálním světě důležité. A potenciál? Esport mluví sám za sebe.
Čísla neustále rostou a myslím si, že jej častěji budeme sledovat i na televizních obrazovkách. Ale určitě to ještě chce čas. Generace hráčů, která je cílovkou, bude stárnout a pak určitě bude konzumovat tenhle obsah i z diváckého hlediska.
Už teď vidíme dlouhou cestu, u které po celou dobu provádíte výbornou práci. Kde se vidíte v následujících letech?
Díky za kompliment. Každopádně věřím, že se nadále budu motat u těch nejlepších zápasů a třeba si zopakuju finálové zápasy v Lize mistrů či mistrovství světa. Víc není.
Vycestovat na stadion a popisovat onu atmosféru pro televizního diváka je neskutečný zážitek. Kam budete mít namířeno letošní rok?
To je otázka, na kterou já neznám odpověď. Ale kdyby nám klaplo znovu finále Champions League – letos v Istanbulu, určitě bych se nezlobil.
V roce 2024 je finále ve Wembley a mým snem bylo si tam zakomentovat. Tak uvidíme.