Josef Martínez: Žít americký fotbalový sen

Kolik fanoušků chodí na zápasy Atlanty United? Až 70 tisíc. Koho zbožňují? Josefa Martíneze. Drtiče rekordů z Venezuely. Kdepak Zlatan nebo Rooney. Tohle je fenomén MLS.

Neobyčejná story. Josef Martínez jako šestadvacetiletý útočník zlomil rekord americké MLS. A nejen zlomil, podstatně ho vylepšil. V sezoně 2018 nasázel 31 gólů, čímž překonal dosavadní maximum o čtyři trefy.

Atlanta United s jeho příchodem dobyla titul. Šampionem kanadsko-americké soutěže se stala vůbec poprvé – druhý rok po vstupu do Major League Soccer. Martínez byl nejen králem střelců, ale držitelem ocenění MVP pro nejužitečnějšího fotbalistu ligy. Zvolili ho i mužem finálové bitvy s Portlandem Timbers, v níž – jak jinak – skóroval.

To byl pouze první akt. Jaguár z Venezuely trhá rekordy dál. Stale se prvním hráčem MLS, jemuž se povedlo dát gól v deseti po sobě jdoucích zápasech. Nebývalou šňůru, trvající od května do srpna, dál natahoval a trefil se i v jedenáctém a dvanáctém utkání v řadě.

Upneme-li pozornost k jeho bilanci, nelze se divit, proč stojí vysoko na žebříčku citových hodnot vyznavačů Atlanty. Když ho měl týmový kolega Brad Guzan, zkušený golman, který osm sezon chytal v Premier League, co nej nejtrefněji vystihnout, prohlásil: „Uragán. Nesmírně výbušný útočník. Měří o dvacet centimetrů míň než já (172 cm), ale má sílu a mrštnost, někdy mi připomíná Alexise Sáncheze, ovšem údernějšího.“

Vynachválit si ho nemůže ani trenér Frank de Boer. „Pracant a válečník s ryzím srdcem. Spojuje v sobě obratnost a ohnivou zarputilost. Jsem rád, že se nevrátil do Evropy, ale podepsal novou, pětiletou smlouvu.“ Díky tomu se vyšvihl mezi nejlépe placené hráče MLS, ovšem na rozdíl od Zlatana Ibrahimoviče, Wayna Rooneyho či Bastiana Schweinsteigera, nejštědřeji odměňovaných hvězd, nepřišel kariéru dohrát, ale rozvíjet.

Pro Evropany představuje severoamerická soutěž zajímavou štaci, možnost, jak si ozvláštnit a zpestřit loučení se sportovním životem. V minulosti se tak rozhodli třeba David Beckham, Thierry Henry, David Villa, Andrea Pirlo, Ashley Cole, Steven Gerrard či Frank Lampard.

Martínez je jiný případ. V osmnácti opustil Caracas, venezuelskou metropoli, kde od šestnácti sbíral ligové zkušenosti, a zamířil do Švýcarska. Hrál za Young Boys a Thun. V létě 2014 ho koupil FC Turín a tři sezony nastupoval v Serii A. „Mí rodiče byli mladí, v podstatě mě vychovali dědeček s babičkou,“ vyprávěl. „Poznali skutečnou temnotu, zločin a gangy v Kolumbii. Odešli do Venezuely a tvrdě pracovali. Děda byl zedník, babička chystala jídlo ve stánku s občerstvením. Díky tomu jsem svět viděl jako místo, kde nemáš nic zadarmo. Musíš dřít.“

Když mu bylo deset, vzali ho do fotbalové akademie. „Bydleli jsme daleko, jezdil jsem autobusem. V zimě nebyla práce a měli jsme hluboko do kapsy. Na lístek holt nebylo. Nájem, voda, jídlo, to mělo přednost. Chodil jsme pěšky. Tři nebo čtyři hodiny. Nebylo to nic neobvyklého. Život v naší zemi není jednoduchý. Ale je to prostředí, kde se rodí bojovníci.“

Proto neměl strach, když v osmnácti opustil domov a letěl do Evropy. „Věděl jsem, že jde o šanci stát se profesionálním fotbalistou. Tedy pomoct rodině. Vyrvat ji z nelehkých poměrů. Pro Jihoameričany to není jen tak. Vše je jiné. Počasí, jazyk, fotbal, zvyky, chování, dokonce i jídlo chutná odlišeně. Ale rveme se s tím, musíme využít příležitost.“

Ve Švýcarsku si Martínez osvojil němčinu a zvykl si na evropský styl hry. „Pak jsem přestoupil do Itálie a strávil skvělé roky v Turíně, fantastickém klubu. Potkal jsem lidi jako Matteo Dermian, Andrea Belotti, Ciro Immobile, Fabio Quagliarella. Úžasní hráči a kamarádi. Naučil jsem se italsky, skóroval v Evropské lize a žil na úpatí Alp. “

Na jaře 2017 ho kontaktovali z Ameriky. „Atlanta United? O tom jsem nikdy neslyšel,“ reagoval v první chvíli. „Pak mi řekli, že trenérem bude Gerardo Martino. El Tata, v Jižní Americe velikánské jméno. O pár týdnů později jsem s ním mluvil osobně. Zasvětil mě do projektu. Budují tým plný talentovaných hráčů. Ze všech vyzařovala hrdost a nadšení, že stojí u zrodu něčeho nového. Nepřemýšlel jsem dlouho. Chtěl jsem být v Atlantě.“

Tam se dal dohromady s Miguelem Almirónem, ofenzivním záložníkem, s nímž vytvořil zdaleka nejofenzivnější tandem MLS. Paraguayec si připsal nejvíce asistencí a po mistrovské sezoně se stěhoval do Newcastlu United.

Bydleli vedle sebe a stali se z nich přátelé na život a na smrt. Jednou byl Miguel podivně zamlklý. „Děje se něco?“ zeptal se Martínez. Almirón šptl v odpověď: „Josefe, tvůj děda mi řekl, že běhám jako pštros. S hlavou dole.“ Kanonýr se smál: „To je celý děda. Když jsem vyrůstal, sledovali jsme fotbal spolu. Přišel ze stavby a hned ladil přenosy v otlušené televizi. Nešlo s ním vydržet, všechno komentoval. Teď mě často navštěvuje a všem neustále radí. Jednou živě diskutoval i s Tatou Martinem.

Martínez je ztělesněním amerického snu, víry, že pomocí tvrdé práce, odvahy a schopností se lze domoci vzestupu. V minulosti se s oblibou říkalo: z poslíčka milionářem. Právě fenomén amerického snu lákal další a další přistěhovalce k osídlení Severní Ameriky a nemalý význam má i dnes.

Kolaps venezuelské ekonomiky uvrhl zemi do zničující spirály chudoby a zločinu. Kdysi nejbohatší stát Latinské Ameriky. Chybí základní potraviny i léky, inflace dosahuje milionu procent. Zruinovanou Venezuelu opouští denně tisíce obyvatel.

„Z nebe se stalo peklo,“ řekl Martínez. „Myslím na to v jednom kuse. Nehraju jen za sebe a svůj tým, ale za všechny Latinos. Můžeme se prosadit. Můžeme být úspěšní. Podívejte, jde to!“