Jaká je budoucnost světových hokejových turnajů?

Těžko budete hledat sport, který na reprezentační úrovni nemá takové pravidelné měření sil, abyste mohli bez výhrady říct: Ano, tohle je opravdu nejlepší národní tým na světě. Osud letošního olympijského hokejového turnaje ukazuje, že hokej ho minimálně další čtyři roky mít nebude. Kudy z toho ven a chce vlastně někdo najít řešení?

Hokej je mezi ostatními kolektivními sporty výjimečný v tom, že v něm prakticky od nepaměti panuje dvojvládí. Mezinárodní federace ledního hokeje (IIHF) existuje od roku 1908 a oficiálně sdružuje národní hokejové svazy.

S mírnou nadsázkou řečeno má pod palcem evropský hokej, byť samozřejmě jeho členy jsou země ze všech koutů světa.

National Hockey League (NHL) je o devět let mladší a netřeba dlouze vysvětlovat, že ji tvoří vybraných dvaatřicet profesionálních klubů z Kanady a USA.

I když obě země mají své národní svazy, nejmocnějším hráčem na severoamerickém kontinentu je právě NHL.

Dlouhé roky nebyla nikomu koexistence IIHF a NHL na obtíž. Obě organizace si žily ve svém vesmíru. Kanada na světové šampionáty posílala nejlepší amatérské kluby a ty až do počátku 50. let elitnímu turnaji dominovaly. Nebylo třeba řešit, jak by dopadla s hráči NHL.

Změna mocenských poměrů přišla s nástupem Sovětského svazu v roce 1954. Profesionálové placení ze státních peněz ovládli hned první šampionát a jejich suverenita byla rok od roku silnější.

Sověti v letech 1963-1971 vyhráli všech devět velkých turnajů. Amatéři z Kanady už nestačili nejen na ně, ale pomalu i na Československo a Švédsko.

V té době – i pod vlivem otevření mezinárodních tenisových šampionátů – se začalo řešit, jak by světový šampionát nebo olympijské hry dopadl, kdyby všechny země směly startovat v plné síle.

A tak se v roce 1976 zrodil Canada Cup. Co byl zač a jaké změny přinesl?