Za vším stojí rozhodčí? Šokující basketbalové finále na LOH 1972 v Mnichově!

Basketbalové finále z roku 1972, v němž se utkaly celky Spojených států a Sovětského svazu, je jednou z nejkontroverznějších událostí v historii olympijských her a klíčovou roli v něm hraje právě arbitr.

Sověti tehdy vyhráli těsně 51:50 a uštědřili Američanům první porážku v historii olympiád. Výběr USA totiž od roku 1936 vyhrál všech sedm předchozích turnajů.

Do konce zbývaly tři sekundy. Sověti rozehráli, ale vzápětí zapískal rozhodčí, protože časoměřiči špatně zareagovali na oddechový čas trenéra „sborné“ Kondraškina.

Na hodinách zbyla poslední sekunda. Po rozehrávce byl konec a Američané se radovali. Předčasně.

Po schodech seběhl generální sekretář basketbalové federace FIBA, Brit William Jones, a bezprecedentně zasáhl do zápasu.

Aniž k tomu měl nejmenší oporu v pravidlech, přiměl rozhodčí vrátit čas o tři sekundy zpět, tedy do času, kdy chtěl sovětský trenér oddechový čas.

A nařídil závěr zápasu opakovat. Ivan Edeško rozehrál dlouhým výhozem přes celé hřiště na Sašu Bělova, ten se s míčem v ruce uvolnil přes dva nižší protihráče a košem v poslední sekundě rozhodl zápas.

Sovětský svaz vyhrál 51:50. „Američané se musí naučit prohrávat, i když si myslí, že mají pravdu na své straně,“ prohlásil po finále šéf FIBA.

Americký celek se posléze odmítl dostavit na stupně vítězů a stříbrné medaile si dodnes nepřevzal.

Třebaže byl právě Jones tím, kdo pomohl dostat basketbal pod pět kruhů, v průběhu let s rostoucí nevolí sledoval, jak americké výběry kralují jednomu olympijskému turnaji za druhým.

Jejich neotřesitelnou pozici pokládal za brzdu rozvoje světového basketbalu. Navíc tu byla osobní zášť.

Pramenila z toho, že ho Američané kritizovali za autoritativní styl vedení FIBA – v jejím čele stál v letech 1932-1976 – a zároveň ho pokládali za sympatizanta komunistů pro jeho vřelé vztahy s východoevropskými činovníky (ty sovětské nevyjímaje), od nichž si nechal dávat luxusní dary, především v podobě prvotřídního alkoholu.

„Co se týče výkladu pravidel, choval se jako Pánbůh. V sobotu se nechal slyšet, že červená je červená, v neděli pak, že červená je modrá. Na to konto opáčil, že pravdou je to, co řekl naposledy,“ charakterizoval Jonesovo působení v mezinárodních basketbalových strukturách někdejší západoněmecký rozhodčí Willy Bestgen.

Přesně v duchu diktátorských manýrů naložil vedoucí představitel FIBA s americkým protestem ohledně sporného závěru mnichovského finále.

Sám vybral členy pětičlenné odvolací komise a ta hlasy Maďara, Poláka a Kubánce (poměrem 3:2 proti stanovisku italského a portorického zástupce) definitivně přiřkla výhru Sovětskému svazu.

Američané byli natolik frustrováni, že odmítli převzít cenné kovy. „Kdybychom prohráli, s hrdostí bych si šel pro stříbrnou medaili. Ale my nebyli poraženi, nýbrž jsme byli podvedeni,“ vysvětlil Bantom za celý tým.

Zklamání přetrvalo ve většině hráčů dodnes.

„Myslel jsem, že to za dva, za tři roky odezní, ale ta bolest si nadále žije vlastním životem,“ podotknul Davis. Že ani v nejmenším nehodlá přiznat finálovou prohru z 10. září 1972, svědčí znění jeho závěti, do které dal podmínku, že dědicové nesmí o stříbrnou medaili žádat.