Trenér Marcel Lička: Cíl je postoupit do Premier League. Nic jiného neexistuje
Ne nadarmo se říká, že za hranice jenom více. Marcel Lička tenhle pojem potvrzuje každým dnem par excellence. Od hráčských stáží ve Francii, Belgii či Španělsku. Nyní zažívá svůj raketový růst na místě fotbalového trenéra. Z tvrdé práce nese jenom ovoce.
Chladný západ místem zaslíbeným? Ano, zkušený kouč o tom ví své. Po úspěchách v Bělorusku zamířil pár let zpět do Ruska. A jak už bývá zvykem. Ve všech angažmách předváděl nadprůměrné výkony. Nejen jako hráč ukazoval dát chuť do všeho maximum, stejnou myšlenku vidíme v dnešní době. Budiž důkazem čtyři tituly v zahraničí na pozici manažéra.
Od okresního přeboru v Čechách, vše prozatím končí u Orenburgu. Druholigového týmu, který se napodruhé za pomoci českého stratéga snaží dostat do světoznámé ruské Premier League. Co stálo za (ne)postupem v minulém roce? A jaká vedla cesta do slunného Španělska v dobách aktivního hraní? To vše i více v napěchovaném rozhovoru pro Fórum Sport! Přejeme příjemné počtení.
Začal bych samostatnou otázkou k vaši kariéře hráče. Jak ji hodnotíte? Odehrál jste přes sto šedesát utkání v nejvyšší lize Česka a dokonce i čtyři klání v Evropské lize. Mohli být vyšší cíle, než pouhá stáž ve Slavii Praha?
Když se podívám a zavzpomínám kolik skvělých hráčů jsem ve své kariéře poznal nebo hrál po jejich boku. Navíc ne vždy se dostali tam kde já, tak musím říct, že ta má byla úspěšná. Vždycky jsou v životě „kdyby“, ale já měl štěstí, že se mě vyhýbala vážná zranění. Byl jsem členem reprezentační jednadvacítky pod trenérem Karlem Brücknerem a Mírou Beránkem.
V české lize jsem odehrál přes sto šedesát zápasů za cirka šest a půl roku. Poznal jsem Evropské poháry jak se Slavií, tak s Viktorkou Žižkov. Se Zlínem to byl pohár Intertoto. V Polské první lize jsem byl v sezóně 2004/05 podle hodnocení novinářů Przeklad Sportowy nejlepším zahraničním hráčem. Vyzkoušel jsem si i nižší soutěž ve Španělsku a Francii. Na konec své kariéry jsem si zahrál ještě ligu za SK Kladno.
Jako aktivní fotbalista jste si vyzkoušel třetí ligu za tým UD Hodarada ve Španělsku. Jak k takovému angažmá došlo? Přeci jenom se dostat z polského klubu o několik set kilometrů dál, zní na pohled dosti šíleně.
Bylo to v létě 2006, kdy jsem nebyl v polském klubu Groclin Grodzisk spokojený. Necítil jsem radost ze hry a chtělo se mi odejít. Požádal jsem prezidenta klubu o schůzku. Došlo k dohodě, že smlouvu ukončíme. Žádný plán v hlavě nebyl a ještě jsem byl bez klubu. Záhy na to se mi ozval polský agent jestli by mě zajímala nižší španělska soutěž a já na to kývl. V Hodaradě jsem zažil dva krásné roky. Jak po fotbalové stránce tak i rodinné. Nelituji toho dodnes a děkuji za tuto možnost poznání jiného vnímání fotbalu, života, kultury…
Myslíte, že měl vliv na vaši kariéru průchod mládežnickými akademiemi ve Francii či Belgii? Přeci jenom k tomu hodně dopomohl váš otec. V té době hrával za celky Grenoble nebo Calais.
Působení v zahraničí, Francie a Belgie mi dalo hodně. Jazyková vybavenost, kultura a běžný život v těchto zemích byl odlišný než ten, který v té době byl u nás (pozn. red. rok 1986 – 1992). Myšlení a poznání toho světa kolem, vás ovlivňuje a formuje. To byl velký dar do budoucna od mých rodičů.
Vaše první trenérska zkušenost byla v legendárních Blšanech. Vzal jste si kvůli tomu nějaké cenné rady z průběhu dráhy fotbalisty?
Tady bych připomněl, že moje první trenérská zkušenost byla v FK Kunice, kdy jsem začal trénovat přípravky a zároveň B tým klubu, který hrál Okresní Přebor. S B týmem jsme na konci sezóny postoupili do 1.B třidy což byl můj první úspěch v trenérské kariéře. Vše začalo u Okresního Přeboru. Poté jsem byl asistentem u Michala Bílka v Dynamo Tbilisi a až poté byli Blšany.
Člověk samozřejmě nějaké zkušenosti ze své hráčské kariéry má, ale je velký rozdíl mezi podstatou hráč a trenér. To jsou dva odlišné světy. Upřímně ten vývoj ve fotbale je tak rychlý, že spousty věcí co bylo za mě jako hráče se už dnes nedělají. Vše má svůj vývoj. A člověk se učí celý život.
Po pár letech došlo na místo asistenta a následném zastoupení hlavního trenéra ve velkoklubu Dynamo Brest. Byla tehdy velká očekávání po vašem příchodu do pomalu vzrůstajícího běloruského giganta?
V zimě 2018 Radek Látal nastoupil jako hlavní trenér k mužstvu Dynamo Brest. Mě si vzal jako svého asistenta a když u mužstva skončil byl to právě on, který mi řekl, že mám zůstat u mužstva a potom uvidíme co bude dál. Nakonec to dopadlo tak, že Radek v létě podepsal do Trnavy a vytáhl ji do skupiny Evropské ligy. Zatímco já se stal hlavním trenérem Dynamo Brest.
Pro sezónu 2019 prezident vyhlásil cíl stát se mistrem běloruské ligy. Takže očekávání maximální. Moc místa na chybu nebylo. Nakonec vše dobře dopadlo a vyhráli jsme v tom roce superpohár proti Bate Borisov. Následně ligu, kde kraloval Bate Borisov třináct let bez přerušení. Za dva roky mého působení v klubu jsem získal čtyři tituly. Jako asistent superpohár a Běloruský pohár. Jako hlavní trenér opět superpohár, později historicky první ligový titul pro klub.
Po konci sezóny 2018/19 došlo k odchodu do vašeho současného místa bydliště Orenburg. Z Dynama jste odcházel se zlatou tečkou na konci. Spokojen s odvedenou prací?
Já jsem byl samozřejmě velice rád, že jsme splnili s mužstvem co se po nás žádalo. Byl to náš společný úspěch a každý v klubu přidal ruku k dílu. Ale spokojenost je jen chvilková, protože víte, že v životě je třeba se dívat dopředu a hledat další výzvy nebo motivaci.
Za jeden rok v Rusku jste zaznamenal postup do známé Premier Ligy. Jenomže kvůli nízké kapacitě lidí na stadionu je klub stále držen o soutěž níže. Jak to nyní vypadá? Došlo k rekonstrukci?
Minulý rok jsme sportovně postoupili zpět do Ruské Premier League, ale údajně za nedostatek kapacity stadionu (pozn. red. 7 500 míst) nám nebyla udělena licence na první ligu. Na stadionu se kapacita míst zvyšuje na požadovaných deset tisíc a zároveň se dělají další úpravy, tak aby byli splněny všechny podmínky. Je třeba dodat, že náš stadion byl a je homologován UEFA pro evropské poháry. Takže to není žádný stařičký zchátralý stadion.
Právě teď půjdete do druhé půlky ročníku s umístěním na pvním místě! Náskok čtyř bodů před druhým Voronezhem vypadá chválitebně. Máme vám už teď posílat gratulace?
Jsme velice rádi, že nám podzimní část dopadla velice dobře, ale víme, že jsme jen v poločase. Druhá liga se hraje na osmatřicet kol a zbývá jich třináct. Avšak jak se říká: „Zajíci se počítají po honu“. My jsme nohama na zemi.
V Česku jste své velké místo zatím nezískal, ale po povedené štaci ve státech Běloruska i Ruska vše vypadá o něco reálněji. Jak vidíte vaši budoucnost v nejvyšší soutěži u nás doma?
Nevím co si mám představit pod pojmem „velké místo“… Já pracuji aktuálně v Rusku a to nabízí obrovské možnosti. Pokud do budoucna ukáže člověk svou práci a přidá se i nějaký úspěch, tak může mít otevřené dveře do spousty zemí. Nejen v našem regionu, ale i jinde.
Jednoduchý příklad, nebýt úspěšného působení v Bělorusku tak bych dnes v Rusku netrénoval a nikoho bych tady nezajímal. Zásluhou Běloruska jsem v Orenburgu. A pokud by se podařilo postoupit, tak Ruská liga je kvalitní soutěž a neměl bych důvod odcházet.
Kde vidíte vaše cíle do konce letošního roku? Chcete se po taktické stránce posunout jiným směrem nebo udělat rázný krok pro vaši cestu kouče?
Letos je cíl podruhé postoupit do Premier League. Nic jiného aktuálně ve sportovní sféře neexistuje. A krokem vpřed je trénovat v Ruské Premier League.