Tasmania Berlín: Příběh nejhoršího profi týmu v historii fotbalu

Zkraje letošního roku se před Olympiastadionem v Berlíně sešla hrstka fanoušků s transparenty. Normálka, říkáte? Ne. I když se o pár set metrů dál hrál zápas Hertha-Schalke, oni běžně drží palce jiném týmu, Tasmanii Berlín z páté ligy.

Tentokrát šli povzbudit hosty, aktuálně poslední v tabulce. Kdyby totiž znovu neuspěli, byl by to už jejich třicátý zápas v řadě bez výhry a přiblížili by se tím 55 let starému rekordu Tasmanice (31ú.

Nepovedlo se. Nebo jak to napsat. Zkrátka Schalke prohrálo.

Ale fanoušci Tasmanie smutnit nemuseli. O týden později gelsenkirchenský tým doma rozstřílel Hoffenheim 4:0 a po 358 dnech půstu poznal, jak chutná výhra.

Nejslavnější bundesligový rekord byl uchráněn. Tyhle dva příběhy – Tasmani 1965/66 a Schalke 20220/21 – přitom nespojuje téměř nic. Na jedné straně chudý oddíl z dělnické čtvrti a na druhé tradiční klub s gigantem Gazprom v zádech. Očekávaný scénář versus senzační černá série.

A když už byla řeč o Hertě, právě v jejích kancelářích příběh Tasmanie začal. V létě 1665 byla totiž vyloučena z bundesligy kvůli účetním machinacím (ve zkratce: klub bokem platil hráčům peníze navíc) a řešilo se, jak zaplnit mezeru v elitní soutěži.

Existoval velký politický tlak, aby Herthu nahradil jiný klub ze západního Berlína. Neboť o čtyři roky dřív vládci východní části postavili nechvalně proslulou zeď rozdělující město a západoněmečtí politici chtěli dát najevo sounáležitost s odříznutými sektory.

Te-Be Berlin, nejlepší tým Stadtligy, kooptaci odmítl, protože se v kvalifikaci pokoušel o regulérní postup, a když neuspěl, došel k závěru, že mezi elitu zkrátka nepatří. Zájem neměl ani druhý Spandauer SV, tak přišla řada na klub jménem Tasmania 1900 Berlín. A za dva týdny začínala sezona.

Prvním problémem bylo, že většina hráčů právě dlela na dovolených. Ale to se povedlo vyřešit. Do jejich hledání na plážích a horách se zapojil rozhlas, pomohl i autoklub ADAC.

Horší bylo, že Tasmania ekonomicky byla amatérský klub a sportovně – podle dnešních měřítek – tak třetiligový. Většině hráčů bylo přes třicet, chodili do práce, neměli velké ambice. A najednou nejvyšší soutěž!

Klub na ně tlačil, aby podepsali profesionální smlouvy, ale moc se jim nechtělo. Tehdy se v bundeslize měsíční gáže počítaly na stovky marek. Fajn přilepšení, ale pohodlně žít se z toho nedalo. Nebylo složité jinde vydělat víc peněz. I proto se fotbalistům dávaly do pronájmu hospody na stadionech, sponzoři zaměstnávali jejich příbuzné a ty největší hvězdy dostávaly na starost benzinové pumpy nebo aspoň stánky s novinami.

Ale jednu štědře placenou hvězdu se podařilo na startu sezony sehnat. A jakou! Populárního útočníka Horsta Szymaniaka, který se při MS 1958 dostal do ideální jedenáctky turnaje a pak hrál i za Inter Milán.

Tasmania ho z Itálie vykoupila za 300 tisíc marek (oficiálně směla dát za přestup jen 50 tisíc, zbytek doplatili mecenáši(.

Klub měl zálusk i na dva jugoslávské reprezentanty. Když bundesliga, tak s cizinci! Chudáci.. Z Bělohradu jeli přes 20 hodin autobusem, ale trenérovi se moc nezdáli, tak se zase vrátili domů.

Při bundesligovém startu všechno ještě vypadalo idylicky. Novým domovem týmu se stal rozlehlý Olympiastadion a na debut proti Karlsruhe přišlo 81 500 zvědavých fanoušků! Hned se, při průměrném vstupném šest marek, vydělalo na Szymaniakův přestup. A navíc výhra 2:0.

Jenže ta byla na dlouhé měsíce poslední. Pak jako když utne. Mužstvo sbíralo porážky, od pátého kola bylo poslední a vytrvale klesal i počet fanoušků. Na lednový, zasněžený zápas s Mönchengladbachem jich přišlo pouze 827, což až do covidových časů byl bundesligový rekord. „My jsme vlastně vynalezli utkání bez diváků,“ usmívá se tehdejší obránce Atze Becker.

Vyhodil se trenér, přišli další hráči a jiní odcházeli, protože neměli čas na tréninky, pokud si chtěli udržet stávající zaměstnání.

Noviny měly z Tasmanie legraci. Tipovaly výši příští porážky a propočítávaly, kdy tým inkasuje jubilejní stou branku.

„Ale my jsme si to užívali, to zase ano,“ tvrdí brankář Henz Rohloff. Před tréninkem currywursty, po tréninku currywursty, Szymaniak do kabiny nosil prvotřídní italská vína. Jakýpak stres, když každý věděl, že sestup je nevyhnutelný a nikdo kvůli tomu vyhazov nedostane…

Druhé výhry se Tasmania dočkala v předposledním kole, kdy doma 2:1 porazila Borussi Neukirchen, druhý nejhorší tým.

Celková bilance? Osm bodů (deset podle dnešního systému), skore 15:108, jediný bod ze hřiště soupeřů, 22 utkání 34 bez vstřelené branky, nejvyšší prohra 0:9.

Po sezoně zmizel Szymaniak („Chtěl bych ještě tak dva roky hrát, ale za lepší klub“) a také iluze o příslušnosti k elitě. Ještě třikrát sice Tasmania bojovala o návrat do bundesligy, ale ani jednou neuspěla. V roce 1973 ji dohnaly ekonomické těžkosti a zkrachovala.

Na jejich základech se zrodila nová organizace, které dnes nese název SV Tasmania Berlín a hrdě se ke své předchůdkyni hlásí.

Aktuálně patří do páté nejvyšší soutěže. Ve čtvrti Neukolln, kde se hipsterská scéna mísí s tureckou-arabskou komunitou, je kultem. Místní jsou na odkaz sympatických lůzrů pyšní. Stejně jako na hráče, jež Tasmania dokázala vychovat. Vyčnívá mezi nimi Antoni Rüdiger, současný obránce Chelsea.

Můžete si zde koupit trička s nápisem You’ll Never Fail Alone, a když Schalke v lednu útočilo na starý rekord, nestíhal šéf klubu Almir Numic odpovídat na žádosti o rozhovory. Toužila po něm největší německá média, Tasmania se dostala do programu BBC a France24, psaly o ní New York Times, ESPN, El País.

O takové pozornosti si půlka bundesligových klubů může nechat zdát. Slavné porážky bývají i ve fotbale víc než tuctová vítězství.