Řecká cesta na fotbalový olymp aneb jak neznámí hrdinové šokovali Evropu!

Snoubenka řeckého obránce Fyssase, Christina, měla obavy. Datum jejich svatby bylo 9.července 2004 a vše již bylo připraveno. Obřad se měl konat na pláži v malém přístavním městečku kousek od Athén.

Žili sice v Lisabonu, ale chtěli se vzít doma obklopeni přáteli a rodinou. Čekala je typicky velká řecká svatba.

To léto zrovna vrcholilo mistrovství Evropy ve fotbale, které se konalo v Portugalsku. Finále bylo naplánované na 4. července, pouhých několik dní před obřadem. Pozváni na svatbu byli i všichni Fyssasovi spoluhráči z řecké reprezentace.

Takis Fyssas, který měl hrát na turnaji na postu levého beka, uklidňoval svojí snoubenku, že do 9.července se život vrátí zase do normálu.

„Neboj se, začátkem července už budu doma. Na semifinále a finále se budu dívat v televizi s přáteli a popíjet u toho pivo. Pak se vezmeme a všichni tam budou.“

Jak se později ukázalo, Fyssas se ve svých slovech mýlil. Domů se vrátil až 5.července a předtím rozhodně nesledoval vyvrcholení turnaje v televizi – byl totiž jeho součástí – a na přípravu na svatbu neměl ani ten týden co sliboval.

Takis a Christina nakonec ten den nebyli zdaleka jediní lidé v Řecku, kteří oslavovali. Téměř celý národ se s řeckými vlajkami vydal slavit do ulic opojen extází z historického úspěchu své země.

Zbytek světa možná ještě kritizoval řecký fotbalový tým za nudnou hru, ale v zemi bohů zaslíbené to bylo všem jedno. Oni byli šampioni.

Řecko vyhrálo mistrovství Evropy ve fotbale 2004. Zcela nečekaně.

Příběh možná nejnepravděpodobnějšího triumfu v historii evropských šampionátů začíná na podzim 2001, kdy se malátné řecké reprezentace ujímá uznávaný německý stratég Otto Rehhagel.

Ve své premiéře na lavičce Řeků sice schytá debakl 1:5 ve Finsku, a i když doufá, tak ještě netuší, že to bude na hodně dlouhou dobu poslední takový knock-out.

V říjnu remizuje s Anglií na slavném Old Trafford a právě v tomto zápase už začínají být vidět první rukopisy jeho práce, která o 3 roky později přivede jižany na fotbalový olymp.

Otto Rehhagel se neproslavil jen jako skvělý taktik, ale také také jako velká autorita v kabině, která vždy dbala na disciplínu.

Když nastoupil k řecké reprezentaci hned si všiml, že mezi hráči se stále dost nosí tzv. klubismus. Řečtí reprezentanti se až moc ztotožňovali na reprezentačních srazech se svými kluby.

Řeč je hlavně o velké řecké trojce. Panathinaikos, Olympiacos a AEK. Tohle se jal Rehhagel vymýtit a později se mu to i podařilo.

Kvalifikací o EURO 2004 provedl Otto svůj tým impozantně. Neprohrál 15 zápasů a vyhrát se mu podařilo třeba ve Španělsku. O takových výsledcích si mohli Řekové nechat před lety jen zdát.

Přesto však jejich kvalifikační forma nechávala ostatní soupeře v klidu.

Přes vynikající výsledky odjížděli Řekové na finálový turnaj v roli naprostého outsidera skupiny. „Naším cílem bylo vyhrát alespoň jeden zápas, “ prozradil zpětně levý záložník řeckého výběru Tsiartas.

Téměř nikdo z hráčů Rehhagelova týmu nezamouřil tu noc po vítězném zahajovacím utkání proti domácímu Portugalsku oko.

V těle všem ještě pulzoval adrenalin a v uší jim zněl euforický komentář řecké národní rozhlasové stanice. Vyhráli, splnili svůj cíl již v první hře. „Najednou jsme se cítili tak svobodně,“ vzpomínají hráči.

V dalším kole uhráli Řekové senzační remízu s favoritem ze Španělska a postup ze skupiny byl rázem tak blízko.

Stačilo porazit beznadějně poslední Rusko a nemuseli by se ohlížet na výsledek dalšího duelu. Za určitých okolností mohli i prohrát, ale ne o víc než dva góly. A přesně o ty dva góly po 17 minutách hry prohrávali.

Životně důležité snížení však obstaral ještě do přestávky Vryzas. Poté už se skóre neměnilo a Řecko postoupilo do čtvrtfinále ze druhého místa na úkor jednoho z favoritů Španělska jen o lepší skóre.

Mezi osmičkou nejlepších čekala Řeky silná Francie. Asi žádné čtvrtfinále nemělo tak jasného favorita. „Zidan, Henry, Pires, Thuram, Lizarazu, “ vyjmenovává téměř s hrůzou v hlase Fyssas hvězdy tehdejší francouzské reprezentace. „Měli tolik skvělých hráčů.“

Stratég Rehhagel pozměnil systém, střelce Henryho nechal osobně strážit Seitaridisem a v systému nasadil zónovou obranu.

Nakonec to byli bojovní Řekové, kdo si vypracovával větší šance a ve druhém poločase trefil útočník Angelos Charisteas bronzovou hlavičkou postup mezi nejlepší čtyři. „Tehdy jsem začal věřit, že bychom mohli dokázat něco zvláštního,“ vzpomíná Fyssas.

Víra Řeků ale musela být dost silná, neboť jejich semifinálový soupeř Česká republika hrála nejlepší fotbal na turnaji a po suveréním ovládnutím skupiny smrti přejela ve čtvrtfinále Dánsko.

Do bitvy o finále tak vstupovala se 4 výhrami a skóre 10:4 a byla jasný favorit. Na úlohu outsidera již zvyklí Řekové se však skvělě připravili.

Nejlepšího střelce turnaje Milana Baroše, stejně jako předtím Thieryho Henryho, dokonale zneutralizoval Georgios Seitaridis.

Bez jakékoliv řecké brankové příležitosti v základní hrací době se šlo do prodloužení.

V něm byli překvapivě lepší Řekové, kterým postup do finále vystřelil stříbrným gólem vteřinu před koncem prodloužení hlavičkou obránce Dellas.

Ten moment i po desetiletí straší snad celou českou fotbalovou veřejnost.

Pár dní před velkým finále kustódi poskládali v řeckém tréninkovém kempu několik křesel. na které se v rámci teambildingu přišli posadit reprezentanti, které vesměs všechny čekal vrchol jejich dosavadních kariér. Není nebe bez mráčku, i v řeckém týmu panovaly spory, ale to odpoledne bylo najednou vše zapomenuto.

„Říkali jsme si, že tohle je možná jediná příležitost, kdy můžeme psát historii. Věděli jsme, že tohle už se nebude nikdy opakovat,“ vypráví Tsiartas.

Turnaj začínal i končil stejným zápasem Portugalsko-Řecko. Domácí, pro které bylo úvodní zaškobrtnutí jedinou porážkou na turnaji, se mezitím rozjeli a vůbec si nepřipouštěli, že by je mohli Řekové na vlastním turnaji zaskočit hned dvakrát. Tedy i do finále na lisabonské Estadio da Luz vstupovali Řekové jako outsideři. Jejich fotbalovému snu věřili stále jen oni a s nimi celá jejich země.

V Řecku se rozpoutala totální fotbalová horečka, jaká v zemi ostrovů ještě nikdy nebyla. Na finálový duel vyjelo fotbalisty podpořit na 15 tisíc oddaných fanoušků, kteří svým jižanským temperamentem drželi krok s těmi domácími, kteří byli samozřejmě v přesile.

Samotné utkání o mistra Evropy pak nabídlo krom fotbalové nudy přesně to, co všechna řecká předchozí ve vyřazovací části.

Další čisté konto golmana Nikopolidise, další gól z hlavičky Charistease, další hubené a taktické vítězství 1:0.

Po závěrečném hvizdu zavládlo v Lisabonu zděšené ticho, to Athény explodovaly nadšením.

„Největší řecká města budou dnes hořet,“ prorokoval tehdy obránce Kapsis.

Řecko nemělo v kádru velká jména, žádné mezinárodně uznávané hvězdy, přesto dokázali opanovat největší evropský šampionát.

Fotbaloví experti se shodli, že nejsilnější řeckou zbraní byl nezdolný týmový duch, kdy se jeden hráč obětoval za druhého.

Dalším z opěvovaných pilířů řeckého úspěchu pak byla propracovaná defenzíva a taktika. Řekové nehráli hezký fotbal, přesto to tentokrát na vavříny stačilo.

Názor, že šampionát vyhrál řecký anti-fotbal, opanoval většinu Evropy a na turnaj se dodnes v řadě fotbalových velmocí vzpomíná jako na jeden z nejhorších.

V Řecku ještě naopak tu a tam najdete prostřílené dopravní značky na památku největšího historického fotbalového úspěchu země.