Komentář: Jsou závody v triatlonu atraktivní? A můžou být i víc?

V dnešním komentáři se budu věnovat převážně triatlonovým závodům světové série na olympijských a sprinterských tratích. Právě závody WTCS mají být výkladní skříní toho nejlepšího co současný triatlonový svět nabízí. Jak moc jsou pro oko diváka atraktivní?

Jelikož se sám pohybuji v oblasti médií a digitálního marketingu, triatlonový svět vnímám především okem diváka.

Sám jsem si sice v dávné minulosti triatlon celkem 4x zkusil a po jedenácti letech se chystám na pátý, ale o svoje zážitky ze svých pokusů pochopit tento sport se podělím jindy.

Jsem pravidelným divákem závodů ze seriálu mistrovství světa, mám předplatné na Triathlon live, a tak občas mrknu i na závody Světového poháru.

Co nás na závodech baví

Asi to bude znít vtipně, ale rád při závodech sleduju scenérii. Kudy závod vede, jak je trať situovaná. Hodně dám na estetiku.

Nesnáším závody na nějaké staré silnici kolem které jsou pole a závodníci krouží kolečka. A pak tudy vede i běžecká část.

Ohledně sledování scenérie jsem možná mezi triatlonovými fanoušky sám, co ovšem na závodech baví všechny je jeho dramatičnost.

Nadneseně, divák chce mít ideálně až do závěrečných metrů pocit, že vyhrát může kdokoliv.

Ideálním příkladem vytrvalostního sportu, který umí být napínavý do posledních metrů je biatlon. Lídr závodu vede o minutu, ale pak třikrát na střelnici mine a rázem se propadne mimo medailové pozice.

Stereotyp závodů

Bohužel, z pohledu diváka mají často triatlonové závody těch nejlepších stále stejný scénář. Psát teď budu především o těch mužských, které mám více nasledované.

V plavání se nějaká skupinka tří čtyř závodníků trhne. Na cyklistické části jsou však brzy dostiženi hlavním balíkem, do kterého se vinou taktizovaní dostanou i závodníci, kteří vyplavali s větším mankem.

Do druhého depa pak přijíždí klidně padesát závodníků pospolu a začíná defakto běžecký závod, ve kterém nejvyšší příčky okupují stále ti stejní. Proč?

Protože výkonností rozdíly v běhu jsou mezi světovými závodníky nejvýraznější. Co naplat, že Richard Varga ve svém primu dokázal všem uplavat a držet se na kole, když na běžecké desítce na blázny typu bratrů Brownleeových ztratil třeba dvě minuty.

Co by kdyby…

Zejména cyklistika mi v triatlonových závodech přišla v letech minulých extrémně nudná. Na rozdíl od čistě cyklistických závodů se nikdo moc o nic nepokoušel. Všichni šetřili síly na běh, a to včetně těch slabších běžců, kteří věděli, že sice nevyhrají, ale patnácté místo taky dobré.

Z pohledu závodníka to plně chápu a choval bych se asi stejně. Tím, že jsem si triatlon párkrát zkusil tak vím, že spousta těch slabších závodníků v hlavním cyklistickém balíku nic nezkouší z důvodu, že na to jednoduše výkonnostně nemají.

Teď ale píši z pohledu fanouška, který je ochoten si za sledování přenosu zaplatit. A takové strnulé taktické závody zkousnu na olympijských hrách kdy jde o vše, ale v klasických sezonních závodech chci vidět přelévání pořadí a boj o každý metr.

Asi si teď říkáte, co teda navrhuji? Osobně by se mi líbil systém prémií. Inspirace z velkých etapových závodů. Ať se každou sezonu vyhlásí nejlepší plavec, nejlepší cyklista či nejlepší běžec. A prémie ať jsou finančně štědré.

Samozřejmě tenhle návrh by chtělo detailněji rozvinout. Měla by tam být nějaká podmínka dokončení závodu do určitého pořadí, aby vyhranou prémií pro daného závodníka závod neskončil.

A dál?

Současný trend v triatlonových závodech světové série je jejich zkracování. Na okruzích už je méně těch klasických olympijských distancí než hodinových sprintových závodů.

Hitem jsou pak supersprinty či štafety a já tomu fandím. Obzvláště sprint eliminátor, který se jel a opět pojede v Montrealu, je napínavý od začátku do konce.

Jenže samotným zkrácením tratě se větší atraktivita sama o sobě nezíská. Mladý Brit Alex Yee seseká zbytek startovního pole stejně tak na pětce jako na desítce. Jen to nebude o minutu ale o půl.

Jemu jedno, že z vody vyleze třeba jako padesátý. Často taktizující hlavní balík si na kole dojede, pošetří síly vzadu a pak hurá obout sedmimílovky.

Rád bych někdy viděl vyhrát velký závod toho nejlepšího cyklistu, který to zkusil, přivezl si do druhého depa velký náskok a na běhu silou vůle náskok těsně udržel.

Myslím, že náročnější profil cyklistické trati by takovému scénáři mohl svědčit. Miluju závody v italské Arzacheně právě proto, že ve zdejších kopcích může Johny Brownlee ukázat světu, že je o třídu lepším cyklistou než ostatní.

Závěrem

Triatlon má v mých očích šanci stát se pro sportovní veřejnost daleko atraktivnějším sportem než je doposud. Činitelé světové asociace se v posledních letech snaží jít divákovi na ruku, jistě by to však šlo ještě daleko více.

Komentátoři snad každý závod řeší, že jim vypadli prozatimní mezičasy a pořadí závodníků. Hádáme, kdo byl asi zrovna závodník v záběru místo toho abychom se bavili a ukazovali: jakým tempem plave, kolik jede watů či jaké jsou jeho letošní vzájemné souboje se soupeřem, se kterým běží o vítězství.

Jsou to často třeba malé věci, ale ty dělají celek atraktivnější.