Jak jsem pokořil Okoř aneb kdo nespadne dojede!

Když jsem koncem srpna jel na kamarádovu oslavu, všiml jsem si na Vítězném náměstí plakátu, který lákal k cyklistickému závodu. Motto závodu znělo Pokoř Okoř a protože mám zříceninu hradu Okoř moc rád, začal jsem o svém startu uvažovat.

Oficiálně se závod jmenuje Pražská padesátka a v sobotu 17. září se měl jet už 24.ročník.

Nikdy předtím jsem žádný cyklistický závod nejel a ani jsem nikdy nejel na kole padesát kilometrů na jeden tah.

Jenže zaprvé miluju výzvy a zadruhé velice rád a pravidelně přeceňuji své fyzické možnosti. Nejinak tomu bylo i tentokrát.

Ještě v předvečer závodu jsem nebyl rozhodnut, zda se na start postavím. Předpověď počasí nebyla úplně příznivá a já se cítil unavený.

Rozhodl jsem se nenařídit si budík a podle toho jestli se ráno probudím, pojedu na závodu. Tohle na mě funguje vždycky, a tak jsem otevřel oči kolem 7 hodiny ráno.

Do startu závodu u dejvického kampusu jsem dorazil kolem 9:20 ráno a pohodlně se stihl zaregistrovat a nechat si zadarmo vyservisovat kolo.

Venku bylo kolem deseti stupňů, a tak jsem až d chvíle 5 minut do startu čekal vně budovy, abych nepromrznul.

Oblečení jsem zvolil ve formě kraťasů a dvou termotriček s lehkou nepromokavou bundou. V závodě se to ukázalo jako dobrá volba.

Na start závodu se nás závodníku postavilo snad kolem tisícovky, takže se startovalo ve třech vlnách. Já samozřejmě v té třetí.

První metry až kilometry takhle masivního cyklistického závodu jsou velmi pozvolné. Přesto, že na nás ihned čekalo stoupání kolem stadionu Juliska, pole se nenatáhlo tak, jak by bylo pro plynulou jízdu třeba.

Na úzkých průjezdech se jelo krokem.

Hned po startu jsem počítal závodníky stojící na kraji vozovky s defektem a doufal, že se mi vyhne. Hlavně proto, že bych případný defekt nejspíše neuměl nijak opravit.

Jelo se mi dobře i přesto, že trať byla daleko členitější než jsem čekal. Hned první kilometry po startu jsme museli vystoupat snad tři velké kopce.

Zhruba na 10 kilometru však přišel déšť, který zcela změnil průběh závodu.

Na polních cestách to začalo klouzat a já byl svědkem hned několika ošklivých pádů. Naštěstí bez následků.

V některých pasážích se stalo kolo téměř neovladatelné. Tím spíš, že jsem jel na trekovém, které má užší gumy.

Rozhodl jsem se ubrat plyn a jet hlavně bezpečně. Cíl pro tento závod byl projet si trasu, abych příští rok věděl, co čeho jdu.

Na špatně sjízdných úsecích jsem od té doby pravidelně z kola seskakoval, protože vyválet se v tom dešti a zimě v bahně bylo to poslední, po čem jsem toužil.

Na 25 kilometru nás čekala první a jediná občerstvovačka. Vypil jsem dva kelímky vody, dva jonťáky a zase jsem zmizel.

Někteří se zdrželi výrazně déle a kromě pití využili i občerstvení v podobě ovocí, cukrů či škvarkového chleba.

Za nedlouho už jsem míjel zříceninu hradu Okoř a napojil se na cestu, kterou dobře znám. Na Okoř jsem totiž šel loni dvakrát z Prahy pěšky.

Téměř totožnou cestou jsme se do Prahy vraceli.

Těsně před Okoří už jsem začal cítit svaly na nohou do kterých se pomaličku polehoučku začaly vkrádat křeče.

Výhoda na trati byla ta, že člověk měl u sebe neustále nějaké cyklisty. Lidé různě zastavovali, takže se pořadí neustále přelévalo. S jedním cyklistou jsme se na trati předjeli snad 5x.

Největší krize na mě padla v kopci kousek za Tuchoměřicemi. Ve chvíli kdy jsem toho měl akorát a seskočil z kola, mne do nohou začaly brát křeče jako nikdy v životě.

Pořádně jsem nemohl kolo ani vést. Pak jsem přišel na to, že když na něj zase naskočím a budu šlapat, bude to lepší.

Na vrcholku kopce jsme se pořadatele zeptal, kolikátý je kilometr. Odvětil, že sedmatřicátý.

„Ufff, to bude ještě velká výzva,“ pomyslel jsem si. Můj cíl byl v tu chvíli pouze dokončit.

V Horoměřicích se mi zase začalo dařit a já měl z jízdy po delší době požitek. Po rovinatém úseku vedoucího do Divoké Šárky však zase přišly těžší technické pasáže, kde jsem trpěl.

Vše vygradovalo velký závěrečným stoupáním z Šárky na Hanspaulku. V tu chvíli už krpál nevyjel žádný závodník kolem mne.

Všichni jsme svá kola svorně tlačili a já se při družném hovoru dozvěděl, že do cíle to bude z vrcholku už pouze kilometr z kopce.

Cíl byl opět v Dejvicích u kampusu ČVUT.

Na trati jsem strávil celkem 3 hodiny 23 minut a 34 vteřin což stačilo na 684. místo mezi muži z celkem 773, kteří se postavili na start.

Dojel jsem v půl druhé, tedy v obědovém čase. V rámci startovného (800kč) jsme měli i kupon na oběd v kampusu zdarma a limonádu.

Během těch 50 kilometrů mi hodně vyhládlo, takže zdejší boloňské špagety mi přišly fantastické.

Domů jsem se však s plným žaludkem nechystal. V harmonogramu ještě byla tombola, ve které mohl člověk vyhrát třeba nové horské kolo. A nebo také sadu limonád.

Doufal jsem v horské kolo, jenže štěstěna se smála na jiné, takže si to svoje budu muset pořídit hezky za vlastní.

A bude to nutné, protože v příštím roce už tenhle závod na treku rozhodně nejedu. Nebyl jsem sice jediný s trekovým kolem a dokonce jsem viděl i borce, který bahenitou trať brázdil na galuskách, ovšem závodníci s MTB převažovali.