Jak jsem letěl za pár stovek poprvé na Premier League do Londýna!

Navštívit zápas anglické Premier League, která je považovaná za nejlepší fotbalovou soutěž na světě, byl můj sen už odmalička.

Žiju ovšem v Praze, a tak nemám stadiony jako Stamford Bridge nebo Emirates Stadium za rohem.

I když jsem Anglii v minulosti už dvakrát navštívil (Londýn a Liverpool), fotbalová utkání mě v tu dobu minula.

Tentokrát jsem jel na jistotu. Jako dárek k úspěšně dokončenému semestru jsem si totiž nadělil vstupenku na zápas 25. kola Premier League mezi domácím West Ham United a hosty z Crystal Palace.

Termín zápasu byl stanoven na úterní večer 30. ledna.

Vstupenku jsem zakoupil na webové stránce West Hamu.

Zbývalo už pouze pár posledních kusů, takže jsem vzal za vděk i vstupenkou na protilehlou tribunu do horního patra za kterou jsem zaplatil 42 liber což je něco kolem 1200 korun.

Je to sice drahá cena, ovšem žijeme jen jednou a kdo ví, zda se na zápas Premier League ještě někdy
podívám.

Zbývalo ještě vyřešit dopravu. Vzhledem k tomu, že se dobře orientuji v cenách nízkonákladových leteckých společností, podařilo se mi ulovit letenku za snad nejnižší možnou cenu.

S irskou leteckou společností Ryanair z Pardubic do Londýna za 259 korun a zpět z Londýna přímo do
Prahy za 400 stovky.

Cena zpáteční letenky mne tak vyšla na fantastických 660 korun.

V den zápasu vstávám brzy ráno a pádím na Hlavní nádraží abych stihnul vlak do Pardubic, odkud mi letí
letedlo do Londýna.

Cesta probíhá v pořádku a já vystupuji na letišti Londýn-Stansted, které je od centra města vzdáleno asi hodinu a půl jízdy autobusem.

Nejlevnějšími přepravci z tohoto letiště jsou busy Easyjet jejichž ceny se pohybují od 2 do 10 liber. Záleží vždy na obsazenosti.

Já si lístky koupil už v Praze přes internet za 5 dolarů.

Z busu vystupuji na zastávce Liverpool street, která téměř v centru.

Mám štěstí, jelikož jsem si brzy po výstupu z busu uvědomím, že jsem tam nechal peněženku a podaří se mi jí nakonec najít. Velká úleva.

Je kolem poledne a do zápasu zbývá něco přes 8 hodin. Koupím si tedy Oystercard, což je taková londýnská kartička na MHD, na kterou si nabiju 10 liber.

Londýn je rozdělen na 7 zón, za každou zónu se platí něco málo navíc.

Mám hodně času, a tak se poflakuju po městě po památkách, které jsem však už kdysi viděl, neboť toto není moje první návštěva hlavního města Anglie.

Je 30. leden a venku není zrovna teplo, takže se po čase jedu ohřát do obchoďáku, který je už blízko
stadionu.

Na ten se vydávám už dvě hodiny před zápasem. Jsem už dost nedočkavý a za další stejně
nemám co dělat.

I když přicházím ke stadionu s tak velkým předstihem, i tak potkávám první hloučky návštěvníků mířících na zápas.

Po dlouhou dobu byl domovským stánkem West Hamu United stadion Boleyn Ground v Upton Parku o
celkové kapacitě něco přes 35 tisíc diváků.

V roce 2016 se však londýnský klub po téměř 100 letech přestěhoval, a to na Olympijský stadion ležící ve Stratfordu.

Moderní stadion, kde se v roce 2012 konaly Letní olympijské hry, má kapacitu 80 tisíc diváků, ovšem na fotbalové zápasy je kapacita snížena na 60 tisíc.

Stadion vypadá už od pohledu mohutně. Ke vstupní bráně přicházím až za tmy. První kontrolou zde musí
člověk projít ještě před vstupem do areálu stadionu.

Moje vstupenka je na západní tribunu kousek od sektoru hostujících fans. Mam opravdu velkou časovou rezervu, a tak se procházím kolem stadionu.

Lidé tu většinou postávají u stánků s občerstvením a klábosí. Žádná velké atmosféra tu znát není.

Jdu tedy na stadion a přiznám se, že při vstupu do hlediště jen zírám a nemůžu se nabažit pohledu na obrovský moderní stadion.

Kaňka je akorát atletická dráha, která znemožňuje užší kontakt mezi publikem a aktéry
na hřišti.

Je deset minut před začátkem zápasu a stadion stále vypadá poloprázdný a fanoušky není slyšet.

Jsem z toho trochu nesvůj, neměl jsem sice o fanouškovské scéně v Anglii nějaké přemrštěné představy,
ovšem tohle bylo slabší než sem čekal.

Při nástupu hráčů na hřiště však pustí populární kladivářskou hymnu „I’m Forever Blowing Bubbles“ a to už se začínají prořídlé ochozy probouzet a zpívat jako jeden muž.

Rozhodčí foukne do píšťalky, zápas začíná a probouzejí se i diváci. Hru velmi prožívají.

Anglický divák je hrou samotnou zaujat mnohem více než fanoušci v jiných zemích.

Po očku sleduji hostující sektor, který je slušně zaplněn a o atmosféru se stará hlavně on.

Záměrně říkám, že je sleduji po očku, jelikož na hřišti se hraje skvělý fotbal, možná nejlepší co jsem kdy na živo viděl, a tak je těžké odtrhnout od hřiště oči.

Vedle mě sedí zjevně velcí fotbaloví nadšenci a fandové domácího West Hamu. Přidávají se ke každé menší skandovačce.

Několikrát během poločasu zazní úryvky z populární klubové hymny, což je docela neobvyklé. Na trávě se mezitím dějí věci.

Po úvodní šanci domácích jdou do vedení hosté, kteří využívají rychlý brejk. Koncem půle se domácí tlak stupňuje a ve 44. minutě je odpískaná penalta.

Diváci vstávají ze sedaček, míč si bere kapitán Mark Noble a umístěnou střelou k tyči srovnává skóre zápasu. Remíza je zdá se spravedlivá.

O poločase sleduju soutěž, kterou připravili místní markeťáci.

Vybraní diváci si losují čísla dresů a poté k nim musí přiřadit správné fotbalisty. Zajímavý počin:)

Sledování soutěže mi pomáhá zahnat myšlenky na strašnou zimu, která venku panuje a na problémy s mobilem u kterého se mi nejspíše porouchala baterie.

I ve druhé půli se bavím spolu s diváky vynikajícím fotbalem. Na takové tempo a nasazení nejsem z naší ligy vůbec zvyklý.

Mimochodem už od začátku utkání marně hledám kotel domácích, ovšem nic, co by kotel připomínalo na stadionu není.

Staří hooligans mají v Anglii už dávno zákaz vstupu na stadiony a ostatní zápasy nejspíše bojkotují, neboť
se ještě nesmířili s přesunem na nový stadion na kterém se kladivářům vůbec nedaří.

Bohužel musím ze zápasu odejít tak pět minut před závěrečným hvizdem, jelikož potřebuji stihnout vlak
do Richmondu, kde mám zařízené přespání u kamarádky.

Cestou na vlak se trochu modlím, aby v závěru zápasu už žádná branka nepadla a já nebyl o žádnou událost ochuzen. Mé přání bylo vyslyšeno.

Londýn je opravdu veliké město a tak mi cesta k ní domů trvá téměř hodinu a půl.

Další den mi letadlo letí až večer a tak mám celý den čas. Podnikám teda výpravu ke stadionům Arsenalu Emirates Stadium a Chelsea – Stamford Bridge.

Pak už se jen tak flákám městem, jezdím dvoupatrovými městskými busy vždy až na konečnou a sleduji dění ve městě.

Cestou na letiště mám trochu nervy, jelikož Londýn je dopravně hodně vytížený a já mám strach, abychom dorazili na letiště včas, což se nakonec naštěstí stane, a já za chvíli sedím v letadle a třídím myšlenky a zážitky.