Já a triatlon? Tohle bizarní spojení po 11 letech opět ožívá!

Až se tuhle sobotu vrhnu do vody pražské vodní nádrže Džbán, započne můj celkově pátý triatlon a první po dlouhých jedenácti letech. Ale nepředbíhejme, stát se může ještě hodně věcí. Například pořád nemám závodní horské kolo na kterém beztak neumím jezdit…

Pro svůj slovutný návrat k triatlonu jsem si vybral závod Xterra Prague, který se koná v nádherných lesích Divoké Šárky.

Ano, přiznávám, zlákala mě hlavně vidina krásné prostředí a fakt, že nemám horské kolo a ani na něm jezdit moc neumím, jsem opomenul.

Pojďme se ale vrátit o hezkých pár let zpátky. Jak jsem se vůbec k triatlonu dostal?

Jako starší žák a dorostenec jsem závodně dělal atletiku. Zkusil jsem si všechno od desetiboje přes trojskok až po střední tratě. Mám doma stříbro a zlato z MČR družstev.

V roce 2011 jsem po triumfu na MČR družstev mezi dorostenci ověnčen zlatou medailí na krku svou atletickou kariéru ukončil. Však odcházet se má na vrcholu.

V té době jsem měl kamaráda, který se triatlonu věnoval. Sport, který jsem do té doby neznal, mi učaroval. Zkusil jsem si dva hobby závody a začal mít velké plány.

Protože odvážnému štěstí přeje, řekl jsem si, že si zkusím nějaké větší závody, ať nasaju tu správnou atmosféru. Jenže štěstí spíše přeje připraveným.

V červenci 2011 mě děda vzal autem do Tábora, kde se konalo MČR dorostenců. „Když první závod Českého poháru, tak jedině MČR,“ říkal jsem si.

Pamatuju se dobře, že celý den hodně pršelo a byla ukrutná zima. Když jsem přišel ke startu v místní vodní nádrži, všichni moji soupeři měli zvláštní černé mundůry (neopreny) a mazali se bílým krémem. Já tam stál v plavkách a začal pochybovat o svém budoucím triumfu.

Na rozplavbu jsem se vykašlal, nemám rád studenou vodu. Té jsem se však stejně nevyhnul. Hlubokou šipkou jsem si málem způsobil infarkt. Voda byla tak studená, že mi začaly tuhnout svaly a já místo se soupeři začal bojovat s křečemi.

Zbytek úseku jsem plaval prsa a doplaval několik minut za hlavním balíkem. V depu na mě čekalo silniční kolo značky favorit, který si ještě někdy před revolucí koupil v Rakousku můj táta.

Trochu mě zdrželo nandavání ponožek a tenisek, ale pak už jsem se rozjel jako drak na velkou stíhací jízdu. Už velmi záhy jsem míjel první závodníky. Nebylo to však tím, že bych jel nějaké vyšší tempo, ale protože spadli.

Na závěrečném pětikilometrovém běhu jsem předběhl jistého Miroslava Soukupa a dokončil s jazykem na vestě na 19.místě.

V po-závodní analýze jsem dospěl k názoru, že k tomu začít dělat triatlon mi chybí úplně všechno od základního vybavení, správného kraulového stylu až po tréninkové zázemí.

Na spravení chuti jsem pak ještě to léta absolvoval závod na Mácháči, kde se mi mezi hobíky dařilo o poznání lépe.

Žádný další závod už pak nikdy nepřišel. Začaly mne bolet kolena, věnoval jsem se škole, odjel studovat do Německa a oblíbil si podniky all you can eat.

Proč se teď po jedenácti letech snažím vrátit ke sportu, který jsem vlastně nikdy nedělal a už vůbec mi nejde?

Zhruba každý rok v červnu si před sebe dávám nějakou velkou výzvu. Loni to byla poutní cesta do Santiaga De Compostela, předloni státnice. Letos chci úspěšně proběhnout cílem na triatlonovém závodě.

Že jsem si nedal cíl malý ( 😀 ) jsem pochopil včera, když jsem si byl projet trať, kterou pro nás organizátoři přichystali.

Abychom se pochopili, co se cyklistiky týče, jsem milovník výletů s přáteli na trekových kolech. Žádné převýšení, žádné sjezdy po kořenech a skalách, zato hodně zastávek v hospodách.

Během covidu jsem začal minulý rok běhat a postupně k tomu přidal kolo a občasnou návštěvu bazénu. Jelikož jsem velký fanoušek aquaparků, vyměnil jsem z taktických důvodů Šutku za Podolí.

Jestli jsem na Xterra výzvu připraven fyzicky? Ani bych neřekl, ale stejně jako Lavi do toho dám srdíčko a ono to snad půjde. Držte palce.