Prague Park Race v Průhonicích aneb když to uletí!

Průhonický park mám rád, takže už loni při mé první účasti zde mi bylo jasné, že nebude poslední. Jelikož jsem nebyl se svým výkonem (40:29 a 55. místo) příliš spokojený, o to víc jsem se sem chtěl vrátit a napravit si reputaci. Přiznám se, že myšlenky na tenhle konkrétní závod mne provázely téměř celý rok. Zvláštní.

Určitě už byly nějaké teplejší soboty než ta 29. března, ale na to jsem nemyslel a od rána neponechal nic náhodě. Vstávačka hezky na sedmou, klasická snídaně v podobě ovesné kaše a sladkého pečiva a lehké protažení. Krátce po osmé už jsem startoval svého stařičkého Jaguára. Řidičák mám sice už deset let, ale až od konce loňského roku jezdím trochu víc, jelikož do té doby nebylo čím.

Už tedy akce, že jsem v pořádku dojel do Průhonic a našel zadarmo parkování mi přidala na sebevědomí a v 8:40 už jsem se hlásil jako jeden z prvních na registraci. Stejně tak i v převlékacím stanu jsem byl první, takže jsem měl najednou hodinu čas do startu. Ten jsem využil tak, že jsem si hodně volným klusem a pár vloženými rovinkami proběhl 5km z trasy, abych si osvěžil místa. Možná trochu delší rozklus, ale myslím, že mi to ten den prospělo, jelikož jsem byl před startem skvěle rozehřátý a mentálně dobře naladěný.

Start kratší 7km trasy proběhl v 10:10 ze Sluneční louky, já se procpal celkem dopředu, abych se nemusel tolik prodírat jako loni. V hlavě jsem si nastavil, že první dva kiláky poběžím rychle, klidně kolem 5:00/km. První kopec na zámek mne nemohl překvapit, naopak ze seběhu k jezírku jsem se do toho opřel a začal získávat pozice. Hodinky mi píply za 4:53 a já se cítil fajn, což mne hodně povzbudilo do dalšího průběhu. Maličko jsem zvolnil až mezi houpavou pasáží mezi třetím a čtvrtým kilometrem. Žádné skupinky jsem se nedržel a běžel si svoje, až při stoupání na konci parku mne doběhla jedna běžkyně a od té doby jsem běželi spolu.

Pani měla očividně naběháno, jelikož při seběhu na pátém kilometru to celkem pustila a rázem bylo tempo zase pod pět na kilák. Právě tady jsem se rozhodl kousnout se a držet se ji jako klíště, byť už mi nebylo moc komfortně. Za značkou šestého kilometru následovalo poslední stoupání, kde jsem si paradoxně trochu odpočinul, jelikož pani zvolnila a dotáhli se na nás dva běžci. šel hned před nás, zatímco za námi vlála.

Do cíle tohoto závodu vede celkem dlouhé asi 500m klesání se zatáčkami před cílem. A přesně ve chvíli, kdy klesání začalo jsem zapnul svoje motory a oběma dámám pláchnul. Rázem začal být na dohled i a já cítil kořist. Při ostré zatáčce na lávce jsem věděl, že ho udolám. Jenže vyklusávat závěrečnou stovku se mi ještě nechtělo, a tak jsem do toho bušil dát až jsem se dostal na tempo 3:15/km a v úplném závěru ještě na modrém koberci metr před cílem vzal nečekaně jednoho běžce

🏁 Konečný čas jsem stopnul na rovných 36 minutách, což znamenalo čtyři a půl minuty zlepšení oproti loňskému času. To to uletělo :–) V celkovém pořadí jsem skončil na 36. místě z 205 startujících. Pocitově jeden z mých nejlepších závodů v životě. Za rok bych se sem rád opět vrátil a zaběhnul si tentokrát delší 14km, která z krás parku přeci jen nabídne ještě více.

Co dál se sezonou? Zimní část přípravy je za mnou, očividně něco natrénováno tam je, hlavně běžecky jsem se jasně posunul, ale přišel čas zaměřit se v tréninku hodně na kolo.