Mrazivá desítka v Braníku aneb vzhůru do nové sezony pokořenou hranicí 50 minut!

Od posledního říjnového Prague Park Race v Prokopském údolí uplynuly téměř 4 měsíce než jsem se znovu postavil na startovní čáru. Volba padla na známou trať Vaší Ligy v Braníku, kde jsem si chtěl otestovat 10km a v týdnu před závodem si myslel na pokoření hranice 50 minut.

Tenhle testovací závod jsem si vybral i kvůli tomu, že na startu byli nasazení vodiči a já se hodlal zuby nehty držet Karla Kodra, který vodil závod pro běžce cílící na hranici 50 minut.

Budíček hezky v půl osmé, k snídani dvě porce ovesné kaše s čokoládou, banán a bebe sušenky. To vše pořádně zapít vodou a černým čajem na trávení, osvědčená kombinace.

Pak jsem si ještě nějakou tu hodinku poležel, poprotahoval a po očku sledoval, jak na obloze začíná vykukovat sluníčku.

Na místo startu v Braníku to mám z domu 10 minut busem, takže jsem byl za chvíli na místě a dostal od pořadatelů magické startovní číslo 1. Teploměr ukazoval mínus dva stupně, takže jsem nepodcenil žádnou vrstvu.

Následoval 15 minutový rozklus s několika rychlejšími rovinkami. V koridoru před startem jsem si pak našel svého vodiče a mentálně už se jen soustředil na průběh závodu.

Tři, dva, jedna, start! První kiláček v áleji jsem běžel přímo za vodičem a tempo 5:00/km se mi zdálo mega pohodlné. Na Černém Koni jsme byli za 4:57 a v rovince podél golfového hřiště jsme se jako skupinka zformovali.

Využil jsem dávných závodních zkušeností a schoval se přímo doprostřed balíku. Přede mnou vodič, z obou stran běžci, takže jestli trochu foukalo, já byl dokonale schovaný.

Na obrátku v Komořanech jsme doběhli za 24:55 a musím říct, že se mi běželo velmi dobře. Ovšem pamatujíc zářijový Birell GP jsem se mentálně připravoval na sedmý kilometr.

A skutečně, někde u Modřanského vlakového nádraží na mne přišel náznak krize. Nohy běžely fantasticky, ale ztrácel jsem dechově. Tady hodně moc pomohl fakt, že jsem běžel se skupinkou dalších 4 běžců a i v hlavě jsem se nastavil, že je nepustím na krok.

Nejhorší pocity přišly kolem 8km u Rosmariny, kdy vodič Karel hlásil průběh dle plánu a „už jenom dva kiláčky po 5:00/km“. V tu chvíli jsem měl tepy dávno v anaerobní zóně, jazyk na vestě a skoro hekal. V tu chvíli jsem si nastavil jasnou strategii držet se skupinky a jít před vodiče až v áleji 500m před cílem.

Jeden běžec z naší skupinky se 1,2km před cílem trhnul. Nechal jsem ho jít a držel se svého plánu. Nějakých 600m před cílem se k nám připojil vyklusávající vodič na 40:00 a já se vyhecoval k delšímu finiši.

Zařadil jsem vyšší rychlost a své skupince utekl. Jenže po 200m jsem si uvědomil, jak je ta álej dlouhá. Cíl byl vidět, ale já se mu přibližoval tak pomalu. Rubal jsem co to šlo a na posledních metrech jsem ještě vzal dva běžce. Cílový čas 49:23!

Za cílovou čarou jsem sebou na chvíli seknul, ale jsem vstal, abych poděkoval našemu vodiči a svým druhům ze skupinky, protože bez nich by byl tenhle závod daleko těžší.

Pokoření 50 minutové hranice na desítku vnímám jako skvělý vklad do začínající nové sezony a zároveň ověření faktu, že jsem schopen v závodě prodat to, na co aktuálně mám.

Dost pravděpodobně už letos žádnou hladkou desítku nepůjdu, pokud bych zvolil nějaký další běžecký test, byla by to 5km, kde bych se chtěl dostat na čas 22:30.

Příští závod mne čeká v sobotu 29.3 v Průhonicích, kde si na kratší 8km trati Prague Park Race chci razantně zlepšit čas i umístění z loňského ročníku. Našlápnuto nemám zle, ale chtělo by to sehnat trailovky 😀