Jak se hraje soccer u protinožců v Melbourne?

Povědomí evropských  fanoušků o fotbalovém dění u protinožců nebývá velké, možná téměř nulové. Našinec si možná ještě vzpomene, že tam před pár lety trénoval současný trenér reprezentační „21“ Víťa Lavička, a i s několika českými spolupracovníky tam slavil titul.

Podobně jsem na tom byl se znalostmi i já, když sem přistával na letišti v australském Melbourne. Jako správný fotbalový nadšenec jsem si už cestou z letiště začal vyhledávat, zda-li se ve městě nehraje nějaký ten zápas.

Byl jsem příjemně překvapen, když jsem zjistil, že v téměř čtyř milionovém městě hrají první australskou fotbalovou ligu hned dva týmy, a tudíž bylo z čeho vybírat.

Rozhodnutí padlo na domácí zápas Melbourne Victory, které 24.2.2018 hostilo Adelaide United.

Souboj čtvrtého s pátým týmem tabulky se odehrával na domácím svatostánku Melbourne Vicotry, který se nazývá AAMI Park.

Jedná se o nádherný a moderní stadion s 30-ti tisícovou kapacitou, ležící blízko vlakové stanice Richmond, jež je vzdálena pouhých 5 minut od centra města.

Necelou hodinu před výkopem potkáváme s bráchou už početné skupiny domácích fanoušků mířících na zápas. Jsou většinou oděni do klubových trikotů, šal či jiných fanouškovských hadrů.

Nápad jít na fotbal byl, stejně jako celý výlet za Oceán, spontánní, takže lístky jsme si dopředu nekoupili a musíme doufat, že ještě nějaké zbyly. Naše obavy, že bychom lístek nemuseli sehnat, se naštěstí ukázaly jako liché a vstupenek je evidentně dost.

Nejlevnější lístek na tribunu za brankou, kam chodí domácí vlajkonoši, nás vyšel na 19 australských dolarů, což je v přepočtu něco kolem tří stovek českých korun. Přestože se v okolí stadionu pohybuje velké množství lidí, fronty se u vchodu netvoří.

K našemu milému překvapení, dovolí místní ostraha bráchovi pronést střední lahvičku s kapkama na čočky, což by mu na zápasech HET Ligy či Bundesligy jistě nepovolili. Na svá místa se dostáváme pár minut před výkopem.

Vyprodáno zdaleka není, a zvláště protilehlá tribuna místy zeje prázdnotou. Míst do našeho sektoru se však vyprodalo zjevně dostatek a opticky to z velké obrazovky nevypadá zle. Ještě před výkopem hledám oba tábory ultras.

Zatímco domácí kotel tvoří jen několik desítek lidí, hosté přijeli ve zformované sestavě a svůj sektor téměř vyprodali. Fandit se začíná až souběžně z úvodním výkopem. Musím přiznat, že mě výkon obou ultras v jednom aspektu mile překvapil. Pravda, neměl jsem o ultras scéně v Austrálii nějaké přemrštěné představy.

Podle očekávání žádné pyro, choreo či transparenty. Oba tábory však své příznivce neúnavně povzbuzovali svými pokřiky a chorály po celý zápas. Hluchá místa v prvním poločase téměř nebyla. V tom druhém hosté vinou průběžného skóre polevili. Domácí vedli 2:0, navíc hráli přesilovku.

O pauze jsme se chtěli občerstvit, ale nakonec jsme si to pod náporem vysokých cen rozmysleli. Klasickou klobásu zde stejně nedostanete a australské pivo zrovna nepatří mezi ty vyhlášené. Je tu však široká škála výběru jiných pochutin –  hlavně mezi burgery.

Už od začátku druhé půle byla v hledišti cítit dobrá nálada domácích fans, kteří tak častěji a častěji strhávali ke skandování i sedící osazenstvo sektoru. Dojem z dění na hřišti jsem taky neměl špatný, domácí hráli hezký kombinační fotbal a po zásluze vyhráli 3:0.

Úrovní bych utkání přirovnal asi k průměrným zápasům naší ligy. Vzhledem k tomu, že jsem o australské  fotbalové scéně neměl iluze, odcházeli jsme na vlak s pěkným fotbalovým zážitkem, kterému dominoval fantastický stadion s prvotřídním zázemím.

Mezi fanoušky jsem nezaznamenal žádné známky napětí, opilosti či agrese. Pro Australany je zjevně návštěva fotbalového utkání takovým druhem kulturního zážitku a svoje emoce si chodí vybíjet jinam.

Pokud se někdy v budoucnu chystáte navštívit město Melbourne, návštěvu fotbalového utkání mohu jako příjemný zážitek doporučit s tím, že nečekejte elektrizující atmosféru na tribunách jako v Signal Iduna parku, excelentní výkony na hřišti jako na anglické Premier League či válku v ulicích města jako v Krakově.

V Melbourne, stejně jako ve zbytku Austrálie, stále ještě není fotbal (nebo jak by řekli místní – soccer) sportem číslo jedna, ovšem i tady se blýská na lepší časy.