Petr Svoboda a jeho hokejový příběh!

Jeho tvrdá rána od modré znamenala v Naganu senzační triumf na olympijském turnaji nabitém hokejovými hvězdami. Na rozdíl od Haška, Jágra, Růžičky či Reichela se symbolem zlatého věku českého hokeje nestal. Proč?

Narozen v severočeském Mostě dělal Petr Svoboda první hokejové krůčky v nedalekém Litvínově.

Když v roce 1984 odjel s českou výpravou jako junior na na mistrovství hráčů do 18 let, domů do komunistického režimu už se nevrátil.

Krátce po prohraném finále se Sovětským svazem zmizel s taškou přes rameno do noci. Podle tehdejší terminologie emigroval, zradil republiku a vedle odebraného občanství mu hrozilo i vězení na pět let, pokud by jej chytili.

Nicméně Svoboda našel útočiště u své tety v Mnichově. Tam strávil několik měsíců, čekajíc na možnost být vybrán v draftu NHL.

Jeho sen se stal skutečností, když ho tým Montrealu, se kterým měl předem domluvenou dohodu, vybral. Na draftu talentů se osobně objevil jako první zástupce východního bloku. Až poté, co se dostal do Kanady, podepsal smlouvu s klubem.

Bylo zřejmé, že se do Československa nevrátí, a tak poslal dopis svým rodičům s omluvou za své rozhodnutí: „Ahoj rodino. Omlouvám se, že jsem se nevrátil domů. Udělal jsem to kvůli hokeji. Doufám, že mi to nezazlíváte.“ Toto jednoduché sdělení mrazí svou osudovostí.

Dopisy, které skončily v archivu bezpečnostních složek, Svoboda po letech zveřejnil na svém webu Radiožurnál. Státní bezpečnost vedla Svobodu jako společensky nebezpečného, a jeho rodiče byli vyzýváni k nepříjemným výslechům.

Svoboda se však stáhl do ústraní až do doby Naganu. Běžní fanoušci o jeho úspěších vlastně neměli ani ponětí. Přestože se jako pátý hráč draftu usadil v sestavě Montrealu a hned ve své druhé sezóně přispěl k zisku Stanleyova poháru.

Kdyby se to stalo dnes, čeští novináři by o něm psali jako o hvězdě. Tehdy si o něm takto mysleli pouze ti, kteří byli opravdu zasvěceni.

Pro většinu běžných fanoušků zůstal Svoboda utajen až do Nagana. Neměli žádné vzpomínky na jeho úspěchy v lize, kde kdysi jako neznámý teenager odehrál 22 zápasů za Litvínov.

Ačkoliv se vrátil do klubu, v němž vyrůstal, během výluky NHL v sezóně 1994/95, fanoušci byli spíše zvědaví na Ručinského, Langa nebo Šlégra. Nebylo to tak dávno, co hráli v lize pravidelně…

Poprvé jej tak výrazně domácí hokejová veřejnost zaznamenala až když se stavěl tým pro Nagano. Nebýt kouče Ivana Hlinky, jenž znal Svobodu z Litvínova odmala, s největší pravděpodobností by na nezapomenutelnou olympiádu nejel.

Svobodovi dokonce Hlinka do zámoří osobně odvezl pas, bez nějž by nemohl reprezentovat. „Zajímavé je, že jsem na něj vlastně nikdy necestoval,“ vzpomínal po letech v deníku Sport zlatý střelec, jenž běžně používal kanadské dokumenty.

Dlouhá léta strávená v zámoří odstranila Svobodu z povědomí fanoušků, avšak i pro něj samotného znamenala tato oddělenost výzvu. Nejenže byl zvyklý spíše na angličtinu a hovořil vtipnou, lámanou češtinou, ale také mu chvíli trvalo, než si zapamatoval jména svých nových spoluhráčů.

Po Naganu propukla v Česku hokejová euforie. Lidé toužili vidět Haška na Hradě a hráči získali pověst hollywoodských celebrit. Kdekoliv se objevili, střed světla zájmu patřil jim.

V doznívajících letech divoké devadesátky se však mnoho podnikavců snažilo profitovat z této situace. Hokejová symbolika byla všude kolem, ale zatímco suvenýry s Dominátorem, Jágrem a dalšími hráči mizely rychle, ty s motivy Petra Svobody se stěží prodávaly.

Samotný Svoboda, aniž by to záměrně chtěl, k tomu přispěl. Navzdory slávě a úspěchu se do vlasti, kterou kdysi opustil za dramatických okolností, vrátil jen sporadicky.

Byl jediným hráčem, který chyběl při obrovském přivítání hrdinů z Nagana, kdy nadšení fanoušci naplnili pražské Staroměstské náměstí.

Generální manažer Philadelphie nařídil, aby po turnaji okamžitě odletěl zpět do Ameriky, protože se blížilo play off a klíčový obránce si na olympiádě zranil loket.

Po návratu se veřejně příliš neukazoval. Tři roky po olympiádě, kde jako první Čech dosáhl hranice 1000 zápasů v NHL, ukončil svou kariéru kvůli závažnému otřesu mozku a stal se hráčským agentem.

V nejprestižnější lize na světě vyjednával smlouvy pro Jaromíra Jágra, Jakuba Voráčka a další české hvězdy.

V roce 2020 koupil spolu s českým podnikatelem Zdeňkem Bakalou podíl v hokejovém klubu ve švýcarském Lausanne a stal se i sportovním ředitelem.

Angažmá na břehu Ženevského jezera mu ovšem vůbec nevyšlo. A po necelých dvou letech jej představenstvo organizace, jež sportovně klesala v pořadí ligy níž a níž, loni v listopadu odvolalo. Minulý měsíc pak prodal svůj vlastnický podíl v klubu.

Mimochodem, ani naganské zlato už doma nemá. Před sedmi lety ho věnoval Nadaci Jakuba Voráčka, jehož léta zastupoval jako agent a stali se z nich blízcí přátelé, na boj s roztroušenou sklerózou. 

Tichý hrdina s dobrým srdcem, který žil vždy v ústraní záře reflektorů českého hokeje.